Blog
Píšu…píšu odjakživa. Píšu, abych se vypsala ze svých trápení, píšu, abych si jednou mohla přečíst, co jsem ve svém životě prožívala, píšu, abych sdílela své zkušenosti a inspirovala druhé, píšu, protože mě to baví...
Přečetla jsem desítky knih se zaručenými metodami, vyzkoušela bezpočet meditací, byla jsem na mnoha léčeních různými alternativními způsoby, na seminářích, absolvovala všelijaké webináře… ale jakoby stále nic nefungovalo. Deprese jsem měla furt. Celé roky. A pak jednou stačilo jen malé naťuknutí, pár stránek v knížce, jedna jediná myšlenka, která mi rozsvítila v hlavě, a všechno se pospojovalo. Mnoho lidí se mě...
Když jsem hledala příčiny svých problémů a svých dosavadních „špatných“ rozhodnutí, dovedlo mě to často až k mým rodičům. Ti za všechno mohou! To oni mě takhle vychovali. To oni mi předali samé „špatné“ vzorce myšlení a chování. To jen kvůli nim jsem měla deprese a úzkosti. To jen kvůli nim stál celý můj život za starou bačkoru. Snažila jsem se...
Stále stejné problémy, stále stejné situace, stále stejné reakce, stále stejné emoce, stále stejná deprese. Na obzoru nic, na co by se mohl člověk těšit, nic, co by ho motivovalo ráno vstát. Věci, které ho dřív bavily, už mu nedělají radost, všechno ho jen otravuje, na nic nemá chuť ani sílu. Jak z toho jen vystoupit? Mně, když už...
„Já jsem ale blbec“. „Nejsem k ničemu.“ „Co jsem to zase provedla, já snad nikdy neudělám nic dobře.“ „Jsem tak neschopná.“ „Proboha co jsem to zas žvanila za nesmysly, musí si o mně myslet, že jsem úplně pitomá!“ Taky vás mučí podobné hlasy v hlavě? Seznamte se, to je váš vnitřní kritik. Máme ho pravděpodobně všichni. Některý je však podstatně...
Jedna z věcí, které mě na cestě z deprese držela nad vodou, byla četba knížek. Knížky mi ukazovaly, že existují i jiné pohledy na svět, než je ten můj. Vytrhávaly mě z mého myšlenkového tunelu, ve kterém jsem žila, a pomáhaly mi otevírat mysl tak, abych se na své problémy a na svůj život dokázala podívat jinak. Knížky byly mými dobrými přáteli, se kterými...
Ležím a chci spát. Ve vedlejší místnosti tikají hodiny, kolem domu občas projede auto. To je všechno, co se v tomto přítomném okamžiku děje, to je vše, co teď mohu vnímat. Nuda. Jeden by u toho hned usnul. Ne tak moje mysl. Ta se každou chvíli nechává strhnout proudem myšlenek někam pryč. Tu myslím na to, co se za ten...
Myslela jsem si, že už mi tenhle život nemůže nic dát. A vlastně ani vzít. Protože už mi stejně vzal to nejdůležitější – vůli k životu. Na co jsem ještě čekala? Na zázrak. Na někoho nebo na něco, kdo nebo co mě z toho všeho vysvobodí – i kdyby to měla být smrt. Ale i ta smrt zvedla výhrůžně prst a zavrtěla hlavou. Tůdle nůdle....
Byla jsem rozhodnutá, že to vzdám. Život už mi připadal příliš těžký na to, abych ho dokázala unést. Myslela jsem si, že nemám pro nikoho žádnou cenu, nikoho nezajímám a všem jsem jen na obtíž. Měla jsem už dost všech snah stále dokazovat sobě i druhým, že sem patřím. Už jsem tomu sama nevěřila. A jediné, co jsem si...
Přestože jsem trpěla depresí řadu let, téměř nikdo o tom nevěděl. Trápila jsem se, ale nikdo netušil jak moc. Skoro nikomu jsem o tom neřekla. Proč taky? Svou depresi jsem vždycky pociťovala jako stigma. Jako cejch na čele, který říká: „nezvládám život“ nebo „selhala jsem“. Proto jsem neměla zrovna zájem chlubit se tím kdekomu. Netoužila jsem po cizím soucitu,...
Kristýna Rose