G-BG8LQRX5KV

Když nemůžu usnout…

Ležím a chci spát. Ve vedlejší místnosti tikají hodiny, kolem domu občas projede auto. To je všechno, co se v tomto přítomném okamžiku děje, to je vše, co teď mohu vnímat. Nuda. Jeden by u toho hned usnul. Ne tak moje mysl. Ta se každou chvíli nechává strhnout proudem myšlenek někam pryč. Tu myslím na to, co se za ten den událo, tu si představuji, co všechno jsem dnes měla říct nebo udělat jinak, tu přemýšlím, jak to někomu příště vytmavím, tu řeším strach z toho, jak zítra zvládnu všechno, co mám plánu… Moje mysl není v posteli, ale někde docela jinde.

Občas si uvědomím, kde skutečně jsem, zkontroluji čas na budíku a zhrozím se, že ještě nespím. A v tom se zase odpojím od přítomnosti – začnu si v hlavě přehrávat zlostné myšlenky o tom, jak budu zítra unavená, jak nezvládnu to, co bych zvládnout potřebovala, jak to bude zase další příšerný den… Pak si na chvilku zase uvědomím přítomnost – svoje tělo, které není uvolněné a připravené na spánek, ale napjaté a vystresované, jakoby připravené na nějakou akci. Srdce buší jako o závod, svaly jsou stažené, dech zrychlený.

Mohu takto spokojeně usnout? Ani náhodou. Proč? Protože moje vědomá mysl vůbec neleží v posteli a neusíná. Žije ve virtuálním světě, kde se pořád něco děje. Pořád je tam nějaké napětí, pořád jsou tam nějaké emoce, stres, obavy, může se tam občas dít i něco příjemného a vzrušujícího, ale ani to mě neuspí. Myšlenky vyvolávají emoce a tělesné reakce. Moje tělo tak de facto v posteli vůbec neleží. Pohybuje se ve virtuálním světě vytvořeným v mojí hlavě.

Přišla jsem na to, že pokud chci usnout, musím se „vrátit zpátky do postele“. Vrátit se zpět tam, kde vlastně celou tu dobu jsem: do tady a teď. Stačí, když propustím všechno, co k tady a teď nepatří. Nádech a výdech, nechám odplynout všechny myšlenky, a uvědomím si, co se kolem mě SKUTEČNĚ děje. Uvědomím si, jak se moje tělo dotýká měkké postele, nadechnu do plic čistý vzduch, který proudí otevřeným oknem do místnosti, zaposlouchám se do monotónního a hypnotizujícího zvuku hodin, nebo do ticha kolem mě (chrápajícího manžela doporučuji praštit po hlavě), vnímám svůj dech, uvědomím si, jak se zpomaluje a prohlubuje, a jak se s každým výdechem moje tělo stále více uvolňuje. Někdy svoje tělo uvolňuji pomalu a postupně – napřed několika nádechy a výdechy uvolním nohy, pak ruce, pak jednotlivé části trupu, krk, obličej a celou hlavu.

Pokud se soustředíme na to, co je tady a teď, naše tělo je uvolněné a klidné a naše hlava (téměř) prázdná, pravděpodobně brzy usneme.

Je ale také dost pravděpodobné, že se za chvilku opět přistihneme, že jsme se ocitli v dalším myšlenkovém víru, aniž bychom věděli jak. Zase jsme se chytli na háček…

Nenechme se tím vykolejit, zkrátka znovu použijeme kouzlo přítomného okamžiku – nádech a výdech…

Není vždy snadné přehlušit uřvanou mysl tichem na dlouho, a tak je třeba to stále dokola opakovat. V jedné takové klidné pauze si toho možná ani nevšimneme a…přemůže nás spánek.

Svůj život beru v každém okamžiku jako úžasný dar. A to jen díky depresi, kterou jsem málem nepřežila. Chci být inspirací pro všechny, kdo se chtějí léčit z deprese jinak než léky a nalézt přitom sami sebe a svůj smysl života.  Více o mně si můžete přečíst tady. Své zkušenosti, poznatky a tipy, jak překonat depresi a začít se konečně radovat ze života, sepisuji do knížky, kterou si snad už brzy budete moci objednat na těchto stránkách.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů