Rozhodla jsem se to ukončit. A tím to všechno začalo…

Byla jsem rozhodnutá, že to vzdám. Život už mi připadal příliš těžký na to, abych ho dokázala unést. Myslela jsem si, že nemám pro nikoho žádnou cenu, nikoho nezajímám a všem jsem jen na obtíž. Měla jsem už dost všech snah stále dokazovat sobě i druhým, že sem patřím. Už jsem tomu sama nevěřila.

A jediné, co jsem si přála, bylo se ze života prostě vypařit.

Jenže to tak úplně nefunguje. Nevím o nikom, kdo by se prostě jen tak vypařil. A sebevražda? Ta mi přišla jako něco jen pro silné povahy – což jsem já rozhodně nebyla. Jak to tedy udělat?

Můj oblíbený spisovatel Paulo Coelho v knize Alchymista píše, že když něco opravdu chceme, celý svět se spojí, abychom to mohli uskutečnit. A já opravdu moc chtěla jen jedno: zemřít. A tak jsem se rozhodla věřit tomu, že mi moje negativní myšlení brzy přivodí nějakou nemoc, na kterou v dohledné době zemřu. Moje zdraví bylo beztak dost chatrné, a tak bylo jen otázkou, která část mého těla se zhroutí jako první.

Plán byl tedy jasný. Teď už jen zbývalo nějak přežít ten čas, než se můj záměr naplní. A tak jsem se začala pomalu připravovat na smrt. Postupně, jak mi síly dovolily, jsem začala třídit všechny dokumenty, popisovat šanony, protřiďovat a vyřazovat věci – tak, aby se manžel ve všem vyznal, až tady nebudu, a taky aby tu po mně nezbylo zbytečně moc věcí.

A jak jsem tak odevzdaně čekala a chystala se na svou smrt, začínala jsem si uvědomovat něco zvláštního a pro mě dosud neznámého: úlevný klid.

Poprvé jsem to zaznamenala v čekárně u lékaře, kde jsem čekala na výsledky z rozboru mého vyoperovaného znaménka. Mám rakovinu, nebo ne? Normálně bych se třásla strachy a podléhala úzkostem, jak to dopadne. Tentokrát jsem tam jen klidně seděla a čekala. Nic se nezměnilo, ani když mi doktor překvapivě sdělil, že je všechno v pořádku. Necítila jsem ani radost, ani zklamání. Jen klid.

Nebyla to sice bůhvíjaká „hitparáda“, ale bylo to o tolik lepší než všechno, co jsem poslední roky prožívala! Najednou jsem byla taková mnohem lehčí a uvolněnější. Najednou mi už nezáleželo vůbec na ničem, co se stane. Uvědomila jsem si, že už na svých ramenou nevláčím žádná břemena a v hlavě mě netýrají žádné zbytečné myšlenky. Žádné myšlenky pro mě totiž už neměly význam, žádné okolnosti ani činnosti už nebyly důležité. Nic jsem neočekávala, nic jsem nepožadovala, nic jsem neřešila, ničemu jsem se nebránila. Ať přijde, co přijde, nakonec stejně umřu… Něco jako by ve mně ale už zemřelo.

Zemřela ta část mě, která měla věčně s něčím problém.

Zemřela ta část mě, která pořád něco chtěla nebo očekávala a neustále byla zklamaná a frustrovaná, protože málokdy dostala vše tak, jak si to představovala. A zbyla ze mě jen ta část, která si už na nic nepotřebovala stěžovat, protože přijímala vše tak, jak to je.

Zemřela ta část mě, která trpěla strachem a úzkostmi z toho, co bude. Zbyla tu jen ta část, kterou už žádná budoucnost nezajímala, protože věděla, že v budoucnosti už tu možná nebude. Zbyla tu jen ta část mě, která začala žít tady a teď.

A protože už jsem si své dny sečetla, svůj osud přijala a svůj život uzavřela, tak všechno, co od té doby přišlo, byl vlastně bonus navíc. Každé slunečné ráno, každý úsměv mého dítěte, každá kapička rosy na stéble trávy mohla být tou poslední, kterou v životě zažiju.

A postupně, pomaloučku a polehoučku…se do mého temného života začalo vkrádat světlo.

Začala jsem si uvědomovat, že si mohu sama vybrat, jak vyplním ten krátký čas, který mi tady ještě zbývá. Moje oči, dříve zakalené strachem, zklamáním a bolestí, se začaly otevírat a vnímat krásu a možnosti, které jsem dříve neviděla. Přede mnou se začal otevírat úplně nový svět. Jako bych se probudila z nějakého šíleného snu a uviděla kolem sebe realitu. Svět plný krásy a nečekaných možností.

Jak to, že jsem to dřív neviděla!?

Moje vnímání světa bylo předtím zastřené. Moje přesvědčení, myšlenky a emoce tvořily hustou mlhu, skrze kterou jsem se snažila dívat na svět, ale neviděla ho. Dokud jsem to všechno, co mi kazilo výhled, neodhodila.

Pokud máte pocit, že ve vašem životě je úplně všechno špatně a život je pro vás jen přítěží, které byste se rádi zbavili, doporučuji zkusit malý experiment. Zabijte tu žábu, která sedí na prameni vašeho života: vaše bolestné ego, které vám kazí pohled na svět. Jeden z největších duchovních mistrů Eckhart Tolle tomu říká „zemřít předtím, než zemřete“. Jak?

Přijměte vše tak, jak to je. Odevzdejte se přítomnému okamžiku. Nic nepožadujte, na nic si nestěžujte, ničemu se nebraňte. Váš život je v tuto chvíli zkrátka z nějakého důvodu takový, jaký je. Neodporujte mu, ale nechte ho proudit, aby vám mohl přinést něco nového. Mohu potvrdit, že to je první krok na cestě ke svobodě, a že pro mě samotnou touto „smrtí“ život ve skutečnosti teprve začal.

Svůj život beru v každém okamžiku jako úžasný dar. A to jen díky depresi, kterou jsem málem nepřežila. Chci být inspirací pro všechny, kdo se chtějí léčit z deprese jinak než léky a nalézt přitom sami sebe a svůj smysl života.  Více o mně si můžete přečíst tady. Své zkušenosti, poznatky a tipy, jak překonat depresi a začít se konečně radovat ze života, sepisuji do knížky, kterou si snad už brzy budete moci objednat na těchto stránkách.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů