Sklon k depresivnímu myšlení jsem měla tak nějak od malička. Vždycky mi připadalo, že nikam nezapadám, že jsem jiná než ostatní, a bylo mi to líto. Neměla jsem zrovna moc kamarádek, protože pro většinu jsem byla „divná“, stydlivá, nudná a bojácná, v oblékání věčně „out“ a raději jsem seděla doma, než abych vyrazila někam ven s rizikem, že budu někomu pro smích. Nikdy jsem si nepřipadala dost dobrá, hezká, šikovná…

A tak jsem se stále snažila, abych byla lepší. Abych naplnila svoje představy nebo představy ostatních o tom, jaká bych měla být. Když se mi to dařilo, byla jsem šťastná, ale běda, když něco nevyšlo. Moje štěstí záviselo na tom, co o mně říkali druzí, jak se ke mně druzí chovali a na tom, co se mi dělo nebo nedělo. Byla jsem jako list ve větru, bezvládně unášený sem a tam. Vždycky když jsem se rozhodla pro nějaký směr, zafoukal vítr – a vše bylo pryč.

Zřejmě byla jen otázka času, kdy dostanu příležitost pochopit, že je třeba to změnit. A ta příležitost přišla. Jmenovala se deprese.

Dnes mi to připadá už jen jako zlý sen. Ten čas, kdy pro mě šedivý, mlhavý a zamračený podzim trval celé tři roky. Kdy jsem sotva dokázala vstát z postele a normálně fungovat. Kdy se mi celý svět skryl pod hustou šedou mlhu, skrze kterou pronikala jen bolest, smutek a utrpení. Volala jsem o pomoc, ale nikdo mě neslyšel. Připadala jsem si nekonečně osamělá, opuštěná a nepochopená. Bezvýznamná, nadbytečná a nanicovatá. Cítila jsem, že moje pachtění se životem je marné a že ztrácím sílu bojovat dál. Všechno bylo špatně, já jsem byla špatně. Byla jsem přesvědčená, že všem kolem mě, včetně mých dětí, bude líp, když tu prostě nebudu.

Myslela jsem si, že moje deprese je vlastně touhou po „domově“. Toužila jsem odejít z tohoto hnusného a nepřátelského světa a vrátit se tam, kam patřím, aniž bych věděla, kde to vlastně je... Tušila jsem sice, že mám v tomto světě zřejmě nějaký úkol, ale nevěděla jsem jaký. Možná na to prostě nestačím?

V práci mě stále provázel strach, že nejsem dost dobrá, chytrá, vzdělaná, zkušená, že vlastně lžu, když se tvářím, že něco umím. Představovala jsem si, jak mě ostatní stále posuzují a hodnotí. Měla jsem pocit, že nic neumím, a když se mi něco podařilo, nebylo to pro mě potvrzením, že něco umím - to by přece dokázal každý a mně se to zkrátka „náhodou“ povedlo.

I když jsem měla vedle sebe partnera, připadala jsem si osamělá. I když mě miloval, chyběla mi láska a pochopení. V srdci jsem měla černou díru, která pohltila vše dobré kolem. V té díře mi scházel někdo, kdo by mi rozuměl. Někdo, kdo by mě objal, když mi bylo smutno. Někdo, kdo by mě utěšil, když mě život srážel na kolena. Někdo, kdo by se mnou jen byl. Stál vedle mě. Abych si nepřipadala tak strašlivě sama.

Byla jsem frustrovaná ze světa kolem sebe. Viděla jsem všechnu tu zbytečnost, malichernost, nepochopení, nespravedlnost, přetvářku, pomluvy, lži, agresi, malost a honbu za pomíjivostí, a nedokázala jsem to pochopit. Nedokázala jsem si v tom najít místo. Cítila jsem se tu jaksi navíc. Záviděla jsem všem, kdo v tom dokáží šťastně žít.

Byla jsem přesvědčená, že já už to prostě nedokážu. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, výsledkem byla jen marnost a beznaděj. Chtěla jsem lásku, ale cítila jsem jen prázdnotu. Chtěla jsem radost, ale cítila jsem jen smutek a zoufalství. A únavu. Strašnou, příšernou, těžkou a nekonečnou únavu.

„Co dělám špatně?“ ptala jsem se neustále.

V době, kdy jsem kvůli depresi nemohla spát, jsem po nocích četla. Přečetla jsem tuny knih. Objevila jsem přitom řadu „jednoduchých“ návodů a metod na to, jak být šťastná. Všechny zněly úžasně. Všechny však měly jeden háček – na mě nefungovaly. Ba co hůř – k vlastní bolesti a strastem přibyl ještě pocit viny a studu za to, že trpím, protože nejsem schopná myslet pozitivně a své utrpení si nějak vyřešit – je přece přirozené být šťastný, ne?

Propadala jsem se do všezachvacující marnosti. Začínala jsem sice tušit, že to je jen v mojí hlavě, ale nevěděla jsem, co s tím. Všude jsem četla, že to musím změnit, ale nevěděla jsem jak. Chodila jsem na různé kurzy a terapie – rodinné konstelace, one brain, ruš, reiki, atd. atd. Všude jsem se babrala ve své minulosti, bylo to super zajímavé a silné, ale stále to nebralo konce. Všude jsem se setkala se zajímavými lidmi, dozvěděla se řadu informací, pochopila spoustu souvislostí, naučila se vnímat život a svět z různých perspektiv a hodně mě to posunulo dál. Ale deprese jsem se nezbavila.

Spolu s duší se mi začalo hroutit i tělo. Byla jsem neustále nemocná a spolu se mnou i moje děti. 

Pak přišel den, kdy se vše změnilo. Všechno mi konečně došlo. Četla jsem si knížku a kolem mě si hrály moje děti. Zvedla jsem oči a rozhlédla se kolem. Najednou mi všechno začalo dávat smysl. Jako bych našla poslední dílek skládačky a všechny ostatní dílky - všechny ty roky samostudia, kurzů, terapií a rozhovorů s jinými trpícími - jakoby najednou do sebe zapadly a vytvořily úplně nový obraz. Všechny souvislosti se mi náhle slily v jeden dokonalý, úchvatný celek.

Uviděla jsem svět, o jakém jsem dosud neměla ani ponětí. Nádherný, dokonalý a naprosto fascinující.

Černý mrak nad mojí hlavou se rozplynul a já se skutečně začala radovat ze života, který je tady a teď! Konečně jsem pochopila, že stačilo jen přestat věřit nesmyslným myšlenkám, rozhlédnout se kolem a uvědomit si, co se opravdu děje právě teď, v tomto okamžiku.

Vnitřní klid, který jsem v sobě objevila, už nebyl jen krátký záblesk, který by se hned zase ztratil v černé díře marnosti, ale stav, o kterém vím, že mě bude držet nad vodou už po zbytek života. Stav, do kterého se vždycky zase vrátím, i kdyby se dělo cokoli.

A že se děje pořád něco. Život mě neustále testuje a zkouší, zkrátka, dává mi zabrat. Ale už se z toho nemusím hroutit. Naopak. Každou další překážku či problém považuji za výzvu a příležitost něco se naučit, v něčem se zlepšit, zkrátka – růst. A ke štěstí nepotřebuji nic, než své smysly a to, co je zrovna kolem. Kapku rosy na listu, mraky na obloze, pár tónů krásné hudby či vodu stékající po mé kůži ve sprše si dokážu užít daleko líp než dřív Ordinaci v růžové zahradě nebo nákup oblečení ve slevách.

A za to vše vděčím své depresi. Ta patří z běžného pohledu sice k tomu nejhoršímu, co může člověka v životě potkat, ale podle mě jednoznačně zároveň k tomu nejdůležitějšímu.

Deprese nastavuje zrcadlo naší duši, abychom ji konečně mohli spatřit.

Věřím, že i vy můžete ve vašem srdci vykřesat plamínek, který prosvítí temnotu, která vás obklopuje. Jsem přesvědčena, že i vy v sobě můžete odhalit to svoje PROČ. Proč stojí za to život ještě nevzdávat. 

Stačí jen pochopit a na vlastní kůži zažít, že nic není takové, jak jste si dosud mysleli. Osvobodit se z vězení, které jste si vybudovali ve své mysli. Přestat doufat ve světlo na konci tunelu, ale objevit ho uvnitř sebe sama. Rozhodla jsem se ukazovat každému, kdo chce, že deprese není jen nemoc, ale především úžasný pomocník na cestě k daleko lepšímu životu, než se nám dosud snilo.

Nikdo nemůže nic udělat za vás. Nečekejte žádnou zaručenou pilulku ani radu, která vás z ničeho nic zbaví veškerého trápení. Ale pokud máte alespoň poslední špetku vůle, ráda vám ukážu, jak můžete sami rozpustit temné mraky ve vaší hlavě a změnit depresi v obrovský dar radostného života.