G-BG8LQRX5KV

Jak zatočit se svým vnitřním kritikem

„Já jsem ale blbec“. „Nejsem k ničemu.“ „Co jsem to zase provedla, já snad nikdy neudělám nic dobře.“ „Jsem tak neschopná.“ „Proboha co jsem to zas žvanila za nesmysly, musí si o mně myslet, že jsem úplně pitomá!“ Taky vás mučí podobné hlasy v hlavě?

Seznamte se, to je váš vnitřní kritik. Máme ho pravděpodobně všichni. Některý je však podstatně akčnější než jiný. Já měla to „štěstí“, že ten můj mi byl ochotně k dispozici 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. A dělal mi pořádnou medvědí službu. „Díky“ němu jsem se cítila pořád mizerně, neschopně, bez jakékoli hodnoty, ba nakonec až bez práva na život. Když vám pořád stojí za zády někdo, kdo vám permanentně nadává, kritizuje vás, obviňuje a soudí, přestane vás takový život brzy bavit. Když vás někdo neustále za něco odsuzuje, nikdy vás nepochválí a nikdy na vás nevidí nic dobrého, začnete si připadat jako ten nejposlednější z posledních, ten, který se snad radši ani neměl narodit.

Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem si ten hlas ve své hlavě začala uvědomovat. Začala jsem pozorněji sledovat, co že to ten můj vnitřní kritik říká. Začala jsem si uvědomovat, že je to hlas, který není můj. Že je to hlas, který mě ovládá, ale já vlastně ani nevím, kde se vzal a jestli má pravdu!

Když jsem ho začala líp poslouchat, začala jsem za ním cítit závan svého dětství. Jako bych pořád byla ta malá holčička, kterou ustavičně někdo za něco peskuje. A ten hlas? Ne, to nebyl můj hlas. Nebyla jsem to já. Kdo tedy? Začala jsem po tom pátrat a v chytrých knihách jsem se dočetla, že náš vnitřní kritik je hlas našeho podvědomí. Je to hlas, který se celý život (a především v nejútlejším dětství) učil zaujímat k nám nějaký postoj, hodnotit nás a srovnávat nás s druhými.

Například když mi (nervózní a vystresovaní) rodiče v dětství říkali, že mám „obě ruce levé“, nebo „jdi radši od toho“, nebo „dej to sem, já se na to nemůžu dívat“, zůstalo mi to uloženo v podvědomí. A můj vnitřní kritik se naučil říkat: „Jsem nešika.“ „Nikdy nic neudělám správně.“ „Všechno zkazím.“ „Radši nebudu nic dělat, stejně to zase nezvládnu.“ Samozřejmě že s takovým nastavením v hlavě se mi třásly ruce kdykoli jsem měla něco udělat – zvláště před zraky někoho jiného. A snadno jsem pak něco „zvrzla“. Což samozřejmě jen potvrdilo slova mého vnitřního kritika, že „nikdy nic neudělám správně“.

Nebo když jsem se zase jednou jako malá holčička přeřekla a rozesmála tak všechny na rodinné oslavě (nojo, no – popřála jsem dědečkovi místo k narozeninám „všechno nejlepší k MDŽ“…), bylo mi tak trapně a styděla jsem se za sebe tak, že mi to zůstalo na další desítky let. Bála jsem se cokoli říct, abych zas něco nezkazila a nesklidila posměch. A když už jsem něco řekla, bylo to dle mého vnitřního kritika vždycky špatně. A jak jsem se tak bála, mučila a peskovala, samozřejmě jsem se samým strachem a nervozitou stále přeříkávala, koktala, mlela páté přes deváté… Takže jsem měla zase důvod si to všechno vyčítat a spílat si. Byl to začarovaný kruh.

A ne jeden. Takových kruhů v mojí hlavě byla spousta. Nevěděla jsem sice, jak z nich ven, ale pomalu jsem si je začínala uvědomovat. Ten hlas mě ničil a já už ho nechtěla poslouchat. Tak jsem pomalu začala jeho věty nesměle zpochybňovat. Říkala jsem si: opravdu je to taková katastrofa, aby mi musel pořád za všechno nadávat? Jak na to, co jsem udělala, reagují třeba ostatní? Myslí si totéž, co ten hlas? Začala jsem sledovat reakce druhých. Nezdálo se, že by si mysleli to, co on. A kdyby ano, nezdálo se, že by jim to nějak vadilo, že by to nějak řešili, že by to považovali za nějaký velký problém. Koho vlastně zajímá, že řeknu nebo udělám něco blbě? Kdo se s tím trápí? Až na pár drobných výjimek jsem to především já sama. Zjistila jsem, že:

Největším kritikem jsme si my sami. Druhým jsme v podstatě úplně ukradení.

To bylo významné zjištění. Do té doby jsem totiž pořád řešila, co si o mně druzí myslí, jak mě druzí vidí a co si proboha o mně budou říkat… Víte ale, co nejvíc zajímá druhé? Nejsem to já, nebo vy, jsou to oni sami. Každý se zajímá především sám o sebe. Každý řeší nejvíc to, jak vedle vás vypadá nebo se cítí on sám.

Takže když udělám nějakou chybu, reakce druhých budou různé podle toho, co ten druhý v sobě zrovna řeší, jak se zrovna cítí, o čem zrovna přemýšlí… Někoho moje chyba třeba paradoxně potěší a povzbudí, protože bude mít radost, že není sám, kdo občas chybuje. Někoho moje chyba rozesměje (a smát se je zdravé!), protože má zrovna dobrou náladu. Někdo si mojí chyby ani nevšimne, protože zrovna bude přemýšlet o něčem jiném. Někoho moje chyba naštve, nedokáže pochopit „jak může být někdo takový ňouma“, protože má veliké ego a sám sebe považuje za neomylného (dokud si jednou sám nenabije ču… no víte co…).

To všechno jsou ale věci, které jsou mimo moji kontrolu. Každý mě a mé přešlapy hodnotí především podle svého momentálního nastavení. Ne podle toho, co jsem skutečně udělala nebo neudělala. Každému jsem já se svými chybami a (ne)schopnostmi vlastně úplně jedno. Každý si z té mojí chyby vezme něco pro sebe a dál se s tím nezabývá. Jediný, kdo ji dál pořád řeší, jsem já. Tedy můj vnitřní kritik.

A jak vlastně reaguji na chyby druhých já? To byl teprve šok. Uvědomila jsem si, že měřím dvojím metrem. To, za co nadávám sama sobě, za co si spílám, mučím se, trestám… tak to u druhých toleruji, odpouštím, chápavě přehlížím, považuji za malicherné, nevadí mi to… Zkrátka zatímco u sebe to považuji za hotovou katastrofu, která mi dělá ze života peklo, u druhých v tomtéž nevidím tak velký, nebo dokonce vůbec žádný problém.

Zasloužím si snad horší zacházení než ostatní? Jsem snad míň než druzí? Musím dokazovat víc než jiní? NE!

A tak jsem začala se svým vnitřním kritikem diskutovat. Když se do mě zase pustil, začala jsem mu pomaloučku a nesměle oponovat. „Hele, podívej, já vím, že to nebylo úplně super, ale zase to taky nebylo takový drama, žejo? Vždyť se zase nic tak hroznýho nestalo. Udělala jsem to nejlíp, jak jsem v tu chvíli dokázala. Teď už vím, že takhle to nebylo zrovna nejlepší, takže to příště zkusím zase jinak.“

Vnitřní kritik zmlknul a čekal, co bude dál. A já jsem pokračovala. Představila jsem si tu svou problematickou situaci znovu od začátku a přemýšlela jsem, jak bych to příště mohla zvládnout líp. Co bych měla říct, co bych měla (nebo neměla) udělat, jak bych se mohla povzbudit, jak bych se mohla příště uklidnit, abych nebyla tak nervózní, vystresovaná a předem odsouzená k neúspěchu…

Vzala jsem tak vnitřnímu kritikovi pro jednou vítr z plachet. A necítila jsem se tak zle.

Místo toho, abych byla zničená a deprimovaná, jsem byla připravená jít dál a zkusit to příště znovu a líp.

Máte taky svého vnitřního kritika, který na vás nenechá nitku suchou? Odsuzuje vás, nadává vám, viní vás za všechno, co jste udělali nebo neudělali? Nenechte si to líbit. Braňte se. Tady je souhrn toho, co funguje mně:

  • 1
    Pozorně sledujte, co vám váš vnitřní kritik říká
  • 2
    Zpochybněte to
  • 3
    Diskutujte s ním, uvádějte kritiku na pravou míru
  • 4
    Poučte se z toho a připravte se na příště

TIP

Na místo vnitřního kritika přizvěte milujícího rodiče. Představte si, že nemluvíte k sobě, ale ke svému vnitřnímu dítěti. Mluvte k němu opravdu jako k malému dítěti. Ujišťujte ho, že je všechno v pořádku, že se nic strašného nestalo, že dělalo to nejlepší, co umělo, že to příště zvládne líp a že ho máte pořád stejně rádi. Jen tak to uplakané dítě ve vás bude moci postupně vyrůst v sebevědomého a šťastného dospělého, který zvládne jakoukoli situaci.

Mám navíc takové osvědčené věty a otázky, které by se vám v diskuzi s vaším vnitřním kritikem mohly hodit:

  • „Udělala jsem to nejlíp, jak jsem v tu chvíli dovedla.“
  • „Všechno je v pořádku.“
  • „Nevadí, příště to zvládnu líp.“
  • „…i přesto se mám ráda.“
  • „Jak se na tu chybu/ten problém budu dívat za rok/pět let? Pořád to bude taková katastrofa?“
  • „Co bych řekla, kdyby totéž udělalo moje dítě/kamarádka/přítel?“

Zkoušejte a diskutujte. Váš vnitřní kritik je uměle vytvořený konstrukt, který nestojí za to, abyste si jím nechali ničit život. Váš život patří vám. Vezměte ho do svých rukou a nenechte si ho vzít. A dejte mi vědět, jak vám to jde! Těším se na vaše komentáře ve skupině nebo na vaše postřehy na mailu info@kristynarose.cz!

Svůj život beru v každém okamžiku jako úžasný dar. A to jen díky depresi, kterou jsem málem nepřežila. Chci být inspirací pro všechny, kdo se chtějí léčit z deprese jinak než léky a nalézt přitom sami sebe a svůj smysl života.  Více o mně si můžete přečíst tady. Své zkušenosti, poznatky a tipy, jak překonat depresi a začít se konečně radovat ze života, sepisuji do knížky, kterou si snad už brzy budete moci objednat na těchto stránkách.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů