Co je se mnou špatně aneb manuál k sobě sama

Myslela jsem si, že je se mnou něco špatně. Že nejsem tak dobrá jako ostatní, že nezvládám žít tak dobře jako ostatní, že je se mnou něco v nepořádku, že jsem nemocná, vadná, rozbitá… No a proto ze všeho nejvíc potřebuji, aby mě někdo vyléčil nebo opravil. Jako pračku, která buď nepere, nebo mi při praní třeba ničí prádlo.

Já vím, že srovnávat se s pračkou zní trochu podivně, ale vydržte, má to svůj smysl 🙂 Když totiž zlobí pračka, tak nevím jak vy, ale já ji hned nejdu reklamovat, ani nevolám opraváře, ale snažím se nejdřív POROZUMĚT tomu, co a proč je špatně. Přečtu si manuál a hledám, co jsem udělala špatně, kde mám co zapojit jinak, jaký program pro daný druh prádla nastavit, jaká další nastavení je třeba navolit, jestli není něco potřeba vyčistit… Když si dám tu práci s tím, abych porozuměla tomu, jak přístroj funguje a jak se s ním zachází, s největší pravděpodobností zjistím, že pračka vůbec není ani vadná, ani rozbitá, jen jsem ji nepoužívala správně, nebo o ni správně nepečovala.

Ani my nejsme od přírody vadní nebo rozbití. Jen často nerozumíme tomu, jak jako lidská bytost fungujeme. Bohužel, na rozdíl od pračky nikdo z nás nepřichází na svět s přiloženým návodem na použití, a tak si na to na všechno musíme v průběhu života přijít sami.

Ale jisté je jedno: všichni jsme dokonalé bytosti dokonale vybavené pro takový život, jaký si potřebujeme prožít. V drtivé většině s námi není vůbec nic špatně. Nepotřebujeme nikoho, aby nás opravoval nebo léčil. Potřebujeme „jen“ porozumět sami sobě, světu, životu a jeho smyslu.

Ale jak na to?

Zase to přiblížím na příkladu pračky (ale už fakt naposled, slibuju!). Pokud jsme celý život prali všechno prádlo na 95 stupňů a mysleli si, že to je jediné možné nastavení, které máme k dispozici, nezbylo nám, než si stěžovat na to, že se nám některé prádlo prostě praním zničí. Nechápeme proč – jistě musí být s pračkou něco špatně, ale jinou nemáme, a tak to musíme s touhle nějak vydržet. Čím víc nového a krásného prádla se nám zničí, tím jsme frustrovanější a naštvanější – samozřejmě na pračku. To ona za to může! My s tím přece nemůžeme nic dělat! Nemáme tu moc! Pračka je prostě tak vyrobená a my s tím nemůžeme nic udělat!

Pak nás ale napadne to spásné, ale zatím jen velmi nesmělé „CO KDYŽ“… Co když je to jinak? Možná se někdo zmíní, že jeho pračka pere i na jiné teploty, při kterých se jemné prádlo nezničí. Ale nechceme tomu vůbec věřit. Jednak takový program určitě zrovna u naší pračky není a navíc – prádlo by se na nižší teplotu zaručeně tak dobře nevypralo…

Ale nedá nám to a začneme hledat. Začneme se ptát známých, najdeme si na internetu různé návody, diskuze a další informace o pračkách, a začneme zjišťovat, že ten, kdo celé roky ničil naše prádlo, nebyla pračka, ale my sami. Protože jsme nerozuměli tomu, jak pračka funguje a neuměli správně roztřídit prádlo a nastavit adekvátní program.

S pračkou nebylo nic špatně. Stejně tak jako nebylo nic špatně se mnou. Jen jsem si musela dát tu práci a hledat způsob, jak porozumět sama sobě a učit se nastavovat správné myšlenkové programy. Takové, které opravdu fungují.

Nejtěžší, ale zároveň nejvíc překvapivé a vzrušující, pro mě bylo vystoupit z kolotoče pořád stejných myšlenek, názorů a přesvědčení. Ty nás totiž drží tam, kde jsme. Pořád v tom stejném programu. Teprve když jsem otevřela svou mysl novým myšlenkám a začala zpochybňovat svá dosavadní přesvědčení, jsem začala pomalu chápat, kdo jsem a co všechno dokážu. Že se mohu dostat z deprese a změnit svůj život. Jakmile budu chtít. Jakmile připustím, že to jde. Jakmile na to budu připravena.