G-BG8LQRX5KV

Proč zrovna já nezvládám normálně žít?

Přestože jsem trpěla depresí řadu let, téměř nikdo o tom nevěděl. Trápila jsem se, ale nikdo netušil jak moc. Skoro nikomu jsem o tom neřekla. Proč taky? Svou depresi jsem vždycky pociťovala jako stigma. Jako cejch na čele, který říká: „nezvládám život“ nebo „selhala jsem“. Proto jsem neměla zrovna zájem chlubit se tím kdekomu. Netoužila jsem po cizím soucitu, lítosti, posměchu nebo dokonce odsouzení.

Styděla jsem se za to, že jsem tak „slabá a neschopná“, že nezvládnu něco, co zvládá každý jiný živý tvor: prostě normálně žít.

Styděla jsem se za to, že mi dohromady nic moc nechybí, a přesto se cítím tak zle. Styděla jsem se za to, že si nevážím všeho, co mám. Kolik lidí na světě řeší mnohem zásadnější problémy než já a nehroutí se z toho? Kolik lidí by se mnou asi měnilo… ale já už jsem nechtěla nic měnit. Já jsem chtěla jen nebýt. A to se na potkání prostě každému nevykládá.

Sedím na skále a zamyšleně hledím do nebe

Všechno je jinak

Teprve když jsem svou depresi překonala a získala jsem pevnou půdu pod nohama, začala jsem se o tom, čím jsem si prošla, opatrně zmiňovat před druhými. Přitom jsem zjistila, jak moc jsem se mýlila, když jsem si myslela, že jsem „v tom“ byla sama. S překvapením jsem začala objevovat, že „normálně žít“ v dnešním světě dokáže opravdu jen málokdo.

Se svým životem se s větším nebo menším úspěchem pere drtivá většina. Většina lidí o sobě pochybuje, i když to navenek nedává najevo, většina lidí má nějakou tu svou (minimálně jednu) třináctou komnatu, kterou tak docela nezvládá. Nejvíc mě ale překvapilo, že téměř každý, s kým jsem o tom mluvila, depresi zažil nebo zažívá sám, nebo má ve svém okolí někoho, kdo ji měl či stále má. Rozhodně jsem nebyla nějaká výjimka. Ani jedna z mála. Pravdou je, že nás bylo a stále je fakt hodně.

Něco je špatně

Deprese je všude. Podle Světové zdravotnické organizace trpí depresí už více než 300 milionů lidí všech věkových kategorií po celém světě. To je jako počet všech obyvatel USA!!!

Zkušenost s depresí má prý přitom dnes každý 25. obyvatel naší planety, v ČR dokonce každý 20. obyvatel. A to jsou jen oficiální čísla. Například já v žádné takové statistice zaznamenaná nejsem. Kolik nás takových ještě je? Nepochybně hodně a především – čím dál víc. A to ukazuje na jeden zásadní fakt:

Ten, kdo má depresi, netrpí nějakou vzácnou nemocí, ale je ukazatelem toho, že v dnešní společnosti je něco špatně.

A rozhodně tím nemám na mysli nedostatek kvalitních antidepresiv.

Jak je možné, že dnes trpící člověk přijde do ordinace a aniž by s ním někdo mluvil o tom, jak se cítí a co je příčinou jeho potíží, dostane „zázračnou“ pilulku, která ho umlčí, uklidní, ale nevyléčí? Jak je možné, že když nejsme spokojeni se svým životem, dostaneme prášek, aby nám to tak nevadilo, a mohli jsme stejným způsobem žít (nebo spíš přežívat) dál? Proč nám někdo neřekne, že to jde i jinak?

Co je normální

Protože žijeme ve světě, kde je tohle všechno považováno za „normální“. Ve světě, kde je normální se na nic neptat. Ve světě, kde je normální o problémech příliš nemluvit. Normální je totiž problémy nemít, nebo je umět rychle vyřešit. Být úspěšný. Zapadat. Všechno zvládat. A kdo to nedokáže, je „out“.

Žijeme ve světě, který nezajímá, kdo nebo co nám působí vrásky, ale jak je co nejrychleji vyhladit. Který nezajímá, jak se cítíme, ale kolik platíme. Ve světě, který se zaměřuje na vnější hodnoty, jako jsou peníze, úspěch, výkon, uznání a ocenění druhých, na úkor toho, co je uvnitř nás samotných.

A když se zaměříme na vnější svět a zanedbáváme svou duši, naše duše jednoho dne prostě propukne v pláč. Tak silný a bolestný, že nás už vnější svět přestane zajímat. Že nám nezbude nic jiného, než se uzavřít do sebe a hledat v sobě své skutečné já, které jsme v tomto šíleném světě ztratili.

Nejsme jen hrstka outsiderů

Pravda je, že nejsme jen pár osamělých outsiderů, kteří nezvládají v tomto světě „normálně“ žít. Jsme obrovská masa lidí, která vidí, že svět, ve kterém žijeme, není tak docela v pořádku, a která má šanci v této společnosti něco změnit.

Když většina lidí považuje něco za „normální“, neznamená to, že to je v pořádku. A jen ten, kdo si uvědomuje, že je něco špatně, to může změnit. Jen ten, kdo se odmítá přizpůsobit nesmyslným zvyklostem a pravidlům, může vytvořit pravidla nová. Pouze ten, kdo se vyčlení ze stáda, může nakonec objevit svět, který zdaleka přesahuje zadnice ostatních ovcí v davu.

Pokud se část vašich depresívních myšlenek, stejně jako u mě, zabývá tím, proč proboha do tohoto světa nemůžete zapadnout, tak vězte, že VÁMI není vůbec nic špatně. Pokud to není nezbytně nutné, nenechte si na to dát prášky. Ve většině případů to jde řešit jinak.  Deprese je varovná kontrolka, která nás upozorňuje, že je potřeba něco změnit. Tím, že vypneme varovnou kontrolku, nevyřešíme problém, na který upozorňuje.

Nenechte se umlčet. Mluvte o svém problému, ptejte se, zajímejte se, čtěte, naslouchejte a buďte otevřeni novým myšlenkám. Hledejte lidi, se kterými si můžete sdílet své pocity, nebo kteří vás na vaší cestě z deprese mohou něco naučit. Nejste v tom sami.

Svůj život beru v každém okamžiku jako úžasný dar. A to jen díky depresi, kterou jsem málem nepřežila. Chci být inspirací pro všechny, kdo se chtějí léčit z deprese jinak než léky a nalézt přitom sami sebe a svůj smysl života.  Více o mně si můžete přečíst tady. Své zkušenosti, poznatky a tipy, jak překonat depresi a začít se konečně radovat ze života, sepisuji do knížky, kterou si snad už brzy budete moci objednat na těchto stránkách.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů