„Tohle já nikdy nedokážu.“ Jak začít věřit v lepší budoucnost?

Umíte předpovídat budoucnost? Ne? Já taky ne. Ale přesto to všichni děláme. Stále. Už nikdy nebudu nikoho takhle milovat. Tohle já nikdy nedokážu. Tohle nebude fungovat. Nikdy se neuzdravím. Tuhle nemoc už mám nadosmrti. To se nikomu nebude líbit. Vždycky všechno zkazím.

Ruku na srdce: nikdo z nás do budoucnosti opravdu nevidí. A naše věštby nejsou ve skutečnosti ničím jiným než jednou z mnoha možností, která nám ale připadá v dané situaci nejpravděpodobnější. A často ji také v danou chvíli považujeme za jedinou možnou. To ale neznamená, že by neexistovaly jiné. Jenom o nich nevíme, nebo jim prostě i při nejlepší vůli nevěříme.

Tím, že věříme jen v jednu možnost, zvyšujeme pravděpodobnost toho, že opravdu nastane. Když věřím tomu, že se stejně nikdy neuzdravím, nemám žádnou motivaci hledat cesty, jak se uzdravit. Když věřím tomu, že stejně selžu, nemá smysl, abych se o něco snažila.

K tomu, abychom měli šanci na lepší budoucnost, nepotřebujeme zázraky. Potřebujeme jen uvěřit, že je možná. Ne jen teoreticky a pro pár vyvolených. Ale že je to otevřená možnost, která se nabízí i nám.

Stačí si uvědomit, že to, čemu jsme dosud věřili, je děravé a chatrné. Že naše předpověď, třeba že to blbě dopadne, nemusí být pravdivé, nebo jediné správné.

Jak jsme k takové předpovědi vůbec dospěli? Nejčastěji je to ze dvou důvodů: buďto nám to řekl někdo, komu věříme (rodiče, učitel, lékař…), nebo vycházíme ze svých vlastních zkušeností z minulosti.

Vaše šance na uzdravení je 5 %. Tato nemoc je nevyléčitelná. Tyto léky musíte brát až do konce života. Vaše prognóza je beznadějná. Z tebe nikdy nic nebude! Taky to znáte? Někdo nám něco předpoví a my tomu věříme, protože věříme, že ten člověk zná a ví víc, než my.

• Máma a táta ví o životě všechno, a tak musí mít pravdu. Takhle to skutečně mnoho dětí bere. Proto si předpovědi rodičů často berou za své a nezřídka jim věří až do konce života, aniž by se pokusili jejich pravdivost prověřit. Nikdo není neomylný, nikdo nedokáže dopředu odhadnout a stanovit schopnosti a možnosti druhého člověka, byť jde o jeho vlastní dítko. Ano, často se předpovědi rodičů vyplní – ale často především proto, že jim dítě uvěří a nikdy se nepokusí o nic, co by z rodiči předurčeného směru vybočovalo.
• Učitelka všechno zná a zná dobře i mně, tak je dobré jí věřit, když říká, že to nikam nedotáhnu. Z kolika takových kantory zatracovaných studentů jsou dnes slavné osobnosti! Ti, kdo předpovědi učitelů nenaplnili, jsou ti, kteří jim neuvěřili a šli si za svým.
• Lékař vystudoval medicínu a má s touto nemocí spoustu zkušeností, musí tedy vědět, jakou mám šanci na uzdravení. Nemusí. Opravdu ne. Ano, bez lékařů bychom se v mnoha situacích těžko obešli a mnozí dělají skvělou práci. Z vlastní zkušenosti ale vím, že ne vždy jsou jejich znalosti stoprocentní. A ne vždy dělají to, co je pro nás opravdu nejlepší. Vezměte si třeba oční lékaře. Jejich práce je rutina, při které nám změří zrak a předepíší brýle s přesným počtem dioptrií vhodných pro naše oko. Díkybohu za to! Písmenka se nám nerozmazávají, konečně zase poznáváme lidi na ulici, můžeme řídit auto, přestane nás bolet hlava…

ALE: Už vám některý oční řekl, jak o své oči pečovat, jak je procvičovat a jak uvolňovat, aby se váš zrak nejen dál nezhoršoval, ale naopak zase začal zlepšovat, abyste ty brýle mohli po nějaké době zase odložit? Ne? Tohle se totiž na medicíně neučili. Tohle vám totiž neřekne lékař, ale lidé, kteří měli se zrakem problémy, nespokojili se s předpověďmi lékaře a statistikami a svůj zrak si zlepšili nebo zcela uzdravili jinou cestou. Když vám tedy lékař řekne, že nemáte šanci na uzdravení, myslí to upřímně. Myslí to ale tak, že nemáte šanci na uzdravení tou jemu známou konvenční cestou. Ale často existují cesty jiné. A ty je vždy dobré prozkoumat.

Nikdo koho znám, se z toho neuzdravil. Ti kdo se uzdravili, na tom určitě nebyli tak zle jako já. Měli lepší podmínky než já. 90 % lidí se neuzdravilo, proto se také neuzdravím. Minule se mi to nepovedlo, což je důkaz toho, že jsem neschopná, a že se mi už nikdy nic podobného nepovede. Mým rodičům se nelíbilo to, co dělám, proto se to nebude líbit už nikdy nikomu a nemá cenu to ani zkoušet.

Cítíte, jak jsou tyto předpovědi nepřesné? Jak tohle všechno můžeme vědět? Jak můžeme vědět, že se všechno musí do nekonečna opakovat, v každé situaci a za každých podmínek? Tak to přeci vůbec není! Ano, budoucnost někdy může být stejná, ale může být taky úplně jiná. Záleží na tolika faktorech!

Všechno se mění – situace, podmínky, lidé… proč by tedy naše zkušenosti měly zůstávat stále stejné? Proč z toho, že nám něco nešlo v minulosti, usuzujeme, že nám to nepůjde ani v budoucnosti? Po minulých neúspěšných pokusech máme přeci více zkušeností, vyčerpali jsme možnosti, které nefungují, a před námi tedy stále může být ta jedna možnost, která fungovat bude!

Říká se, že dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Jistě, když se v ní jednou málem utopíme, asi bychom byli blázni, kdybychom do ní lezli znovu. Nebo vidíme, jak se v ní topí jiní, tak proč bychom do ní lezli sami. Pokud ovšem se na to líp nepřipravíme. Když se naučíme plavat, vytrénujeme svaly a vezmeme si k ruce někoho spolehlivého se záchranným kruhem, pak sice vstupujeme do téže řeky, ale přesto to není totéž. Díky tomu, že jsme se z minulosti poučili a lépe se připravili, máme daleko lepší šanci se s rozbouřeným proudem utkat. Máme šanci si vytvořit jinou budoucnost namísto opakování (své nebo cizí) minulosti pořád dokola.

Pokud mě například přepadne úzkost mezi lidmi, neznamená to, že odteď napořád už vždy mezi lidmi budu trpět úzkostmi. Úzkost je jen příznak hlubších problémů. Je varovnou kontrolkou blikající na znamení, že neposlouchám své tělo, svou mysl a svou duši. Že je potřeba se zastavit a učit se rozumět sama sobě. Pokud se vydám cestou sebepoznání, kontrolka přestane blikat: úzkosti časem vymizí.

Když víme, že máme nemoc, ze které se 90 % lidí neuzdraví, tak kdo nás nutí se zaměřovat zrovna na těch 90 % a dělat totéž co oni? Chceme snad být jedním z nich? Proč se nezaměřit na těch 10 % uzdravených, nezeptat se jich, co dělali jinak než ta méně šťastná většina, a nepokusit se raději zařadit mezi ně? Bohužel máme tendenci se zaměřovat jen na to negativní. Můžeme to ale změnit – hned teď. Začít si více všímat jiných možností a příležitostí. Vyhledávat lidi, kteří něco dokázali, a inspirovat se jimi. Všímat si všeho hezkého a dobrého v našem životě a zbytečně se nebabrat v tom špatném. Ze špatného si vzít poučení a jít dál.

Pokud máme za sebou špatnou minulost, nemusíme ji nutně opakovat i v budoucnosti. Vždycky se dá něco dělat. Nebo se o to alespoň pokusit.

Nic nezůstává stejné. My i svět kolem nás se neustále vyvíjí a mění. Proto bychom měli měnit i svá přesvědčení a názory a hledat nové cesty. Jen tak můžeme uniknout z minulosti a vytvořit si novou budoucnost.