Nemůžete najít cestu ven? Možná taky jedete v tunelu…

Zjistila jsem, že ať už je příčina vaší deprese jakákoli, jeden z podstatných důvodů, proč se člověka deprese drží a nechce pustit, je tunelové myšlení. Máme tendenci myslet v tunelu. To znamená, že myslíme pořád stejným způsobem, pořád stejně tak, jak to máme naučené, a jak si myslíme, že to má být, že je to tak správně. Kvůli tomu tunelu ale nevidíme jiné možnosti, jiné pohledy na tu stejnou věc, jiná řešení a jiné perspektivy. A proto se pak nemáme šanci hnout z místa.

Asi před rokem jsme předělávali naší šestileté dceři pokojíček. Tehdy jsem se jí ptala, jakou ho chce vymalovat barvou. Představovala jsem si zase nějakou takovou pastelově růžovou… Ale dcera je taková živá, má svojí hlavu, svoje představy…no zkrátka přišla s tím, že nechce jednu barvu, ale tři. Růžovou, žlutou a zelenou. No… Moje první reakce byla: „tak to tedy ne, to by tady bylo jako v cirkuse!“ Zkoušela jsem si to představit, ale každá ta představa byla naprosto děsná, divoká, křiklavá – jenže já jsem klidný introvert, mám ráda příjemné tlumené barvy a naopak ostré barvy nebo příliš kontrastní barevné kombinace mě zneklidňují, někdy až rozčilují.

Ale dcera pořád trvala na svém. A tak jsem začala opatrně vymýšlet, jak by to šlo udělat. Zvažovala jsem různé možnosti, odstíny, hledala, kombinovala… a nakonec se nám podařilo najít kombinace těch tří barev tak, že to nádherně ladí k sobě. Zelenou jsem tedy ukecala na koberec a závěs, stěny a nábytek jsou růžové a žluté. A přitom to nepůsobí jako cirkus, ale naopak hrozně příjemně, vesele a optimisticky. A musím říct, že se tady cítím nečekaně dobře, doslova mě to tu nabíjí energií. Třeba si sem ráda chodím zacvičit.

A přitom – mě samotnou nejenže by to nenapadlo, ale ještě jsem ten nápad považovala za úplně bláznivý a nesmyslný a hned na začátku jsem ho jednoznačně odmítla. Protože moje myšlení jelo v tunelu – byla jsem přesvědčená, že se můžeme cítit dobře jen v tlumených barvách, že víc než jedna výrazná barva na zdi bude cirkus. A jakýkoli jiný názor mi přišel jako úplná blbost. Říkala jsem si, že já přece VÍM, jak na mě barvy působí. Já přece VÍM, já mám ty zkušenosti, já už to mám vysledovaný, vyzkoušený….

Víte co? To je ta největší lež, které věříme. Nevíme totiž vůbec nic. Moje dcera už mě za těch svých šest let života naučila víc, než bych si dovedla kdy představit. Jen tím, že neustále nabourává můj tunel.

Ale jednu důležitou věc dělám já sama. Já si ten tunel nechám nabourávat. Naučila jsem se otevírat svou mysl. Dělat si v tom tunelu dírky a vykukovat ven. Protože co když – co když je mimo ten tunel něco lepšího? A víte co? Většinou taky je! V takovém tunelu byla totiž dlouhé roky deprese a mimo ten tunel jsem objevila opravdický život.

Uvědomila jsem si to kdysi u sebe a uvědomuji si to skoro pokaždé, když komunikuji s lidmi v depresi, kteří ode mě čekají nějakou pomoc. Často je totiž úplně jedno, co jim říkám, co jim říkají jiní lidé, co čtou, co slyší… Protože do jejich tunelu to prostě nepronikne. Protože mají nějaký způsob myšlení, který si nenechají nabourat nikým a ničím jiným.

Jak jsem říkala, jsme přesvědčeni, že my VÍME nejlíp, že už to máme všechno zažité, vyzkoušené, že naše zkušenost je taková a basta. Nikdo jiný přeci nemůže vědět, co my potřebujeme. Nikdo mě nechápe, tak jak mi může někdo něco radit… Já si jedu ve svém tunelu, kde je sice tma, ale taky bezpečí a jistota.

Ale jaká jistota!? Jistota, že na tom budu pořád stejně, protože budu pořád myslet a dělat všechno stejně.

A přitom… přitom si neuvědomujeme, že ten, kdo nejvíc nechápe, jsme my… Protože nevidíme dál než na zdi svého tunelu…

Kolik lidí je třeba přesvědčeno, že selhali. Prostě dospěli k názoru, že selhali, že všechno udělali blbě, že si nezaslouží nic dobrého a je jim z toho mizerně. No komu by taky nebylo. A jedou v myšlenkovém tunelu „selhal jsem“. Nevidí a neslyší nic jiného. Svět je neskutečně obrovské místo, kde je přes sedm miliard lidí, kteří neustále něco dělají blbě, ale oklepou se a jdou dál a časem se třeba naučí dělat věci jinak. Ale ne, to mě v tunelu nezajímá. Mě zajímá to, že já jsem prostě všechno pokazila a to je konec světa. Nemám právo žít, radovat se, existovat.

Možná tím, že jsem něco pokazila, jsem dala sobě i druhým lidem možnost získat nějakou zkušenost, kterou by jinak nezískali. Ale to mě nezajímá. Zajímá mě to, že jsem selhala a teď se za to musím do smrti trestat depresí. Nevidím ani to, že takový trest nikomu nepomůže. Ani mě, ani lidem kolem. Naopak, všechno jenom zhoršuje. Ale to nevidím, protože jsem selhala a to je prostě všechno. Je to tunel plný „selhala jsem a už to nejde napravit, zasloužím si jen to nejhorší“.

Možná přijdou jiní lidé a budou se se mnou chtít bavit o něčem jiném, ale já jedu v tunelu „selhala jsem a nezasloužím si ničí pozornost“. Možná mi budou chtít pomoci, ale já je nebudu poslouchat, protože přeci vím nejlíp, že „jsem selhala a na to žádná pomoc není. To se nedá spravit. Jednou jsem selhala, tak už jsem navždy vadná.“ Lidé pomalu zjistí, že je neslyším, takže nemá cenu, aby mi cokoli říkali, a odvrátí se ode mne. Nechají mě v mém tunelu samotnou.

Ten tunel je náš. My jsme si ho postavili a jedině my se z něj můžeme vyhrabat. Tím, že se otevřeme možnosti, že existují i jiné pohledy na věc. Že naše přesvědčení není jediné správné. Uvědomte si, že světu je naše přesvědčení naprosto ukradené. Celému světu je úplně jedno, že jste selhali. Na tom záleží jedině vám. V tom žijete jenom vy. Je to váš tunel, ve kterém se držíte. Jistě ne proto, že byste chtěli. Ale protože jste na to zvyklí. Protože si nedovedete představit nic jiného. Ale to neznamená, že nic jiného neexistuje, nebo že to není dobré.

Já si taky nedovedla představit růžovo-žluto-zelený pokoj, a voilà! Je to naprostá paráda! Taky jsem si nedovedla představit, že se dostanu z deprese jenom tím, že začnu myslet jinak a – dokázala jsem to. Jestli vám něco můžu poradit, tak bych vám ráda řekla jedno:

Nelpěte na svých přesvědčeních typu „mě už nic dobrého nečeká“, „já už jsem prostě taková“, „jsem prostě neschopná“, „už jsem to zkoušela a na mě to prostě nefunguje“ nebo „musím to dělat takhle, protože jinak to nejde“…

Pokud člověk chce. Pokud je připravený vylézt ze svého tunelu. Držím vám palce, aby se vám to povedlo.

P.S. Kdybyste chtěli vědět, co všechno dokáže vaše mysl, stáhněte si zdarma můj e-book Jak se zbavit negativních myšlenek aneb 6 kroků k osvobození se od teroristy ve vlastní hlavě.