Nemohu být šťastná, dokud…

…dokud nebudu mít partnera, dokud nebudu mít dítě, dokud nebudu mít peníze, dokud nebudu mít lepší práci, dokud se nezbavím dluhů, dokud nedokončím školu nebo projekt, dokud se neodstěhuji od rodičů, dokud se nerozvedu, dokud děti neodrostou, dokud se všechno nevrátí do normálu…

Taky to znáte? Klademe svému štěstí stále nějaké podmínky. Doslova říkáme, že jsme ochotni být milostivě šťastní, jen když se nám splní nějaké přání, o kterém často ani nevěříme, že se splní. Nebo se splní, ale šťastni jsme jen chvilku, než nadšení vyprchá a přijde další podmínka. A tak jsme většinu života nešťastní. Život nám doslova proteče mezi prsty, a když se ohlédneme, divíme se, proč jsme si ho víc neužili.

Já jsem si vždycky říkala, že „začnu konečně žít AŽ“. Až dokončím školu, až se odstěhuju do zahraničí, až se vrátím, až si najdu práci, až dám konečně výpověď, až si najdu jinou práci, až se vdám, až budu mít děti, až se uzdravím, až se zase vrátím do práce… A vždycky, když to AŽ přišlo, hádejte co! Vůbec nic! Trochu se změnily podmínky, v něčem to bylo lepší, v něčem zase naopak horší, ale já jsem stále nežila tak, jak bych si představovala. Stále jsem nebyla šťastná. A tak jsem si hledala nová AŽ a těšila se, že se tím všechno změní a já budu díky tomu konečně happy…

Co to vlastně znamená, být šťastná? Byla jsem už tak zvyklá být pořád unavená, vystrašená, naštvaná, smutná, frustrovaná, lítostivá, nešťastná, že už jsem ani nevěděla, co to štěstí je.

Někdo si představuje štěstí jako velký dům, velkou rodinu, hodně peněz, drahé auto a úspěch v práci, hodně přátel. Ale přinese tohle všechno samo o sobě OPRAVDU ten vnitřní pocit uspokojení, naplnění a vnitřního klidu? Samozřejmě, že ne. Jinak by tolik bohatých a úspěšných lidí nebralo antidepresiva a nepáchalo sebevraždy.

Nebudeme si ale zase nic nalhávat, je to prostě fajn, když si člověk může koupit to, co chce. Je to prostě super pocit, když se člověku daří. Když má úspěch. Když má ten opojný pocit štěstí. Ten ale vždycky brzy vyprchá a jsme tam, kde jsme byli. Vzpomínám si, jak jsem se najednou cítila neskutečně šťastná, když jsem si vydělala své první peníze a mohla si jít konečně poprvé nakoupit krásné oblečení. Ale za chvíli ten pocit štěstí vyprchal. Musela jsem jít znovu na nákupy. A pak znovu. Pak už oblečení nestačilo. Chtěla jsem lepší práci. Pak partnera. Pak dítě… A ano, bylo to štěstí, ale také spousta práce, nervů, starostí, nemocí a nevyspání, k domu další problémy… a tím i další podmínky, bez kterých jsem rozhodně nemohla být šťastná. A víte, co mě čekalo na konci té honby za štěstím? Deprese.

Dělala jsem přitom jen to, co dělá miliardy lidí na této planetě:

To, za čím jsem se celou dobu honila, nebylo štěstí, ale potěšení. Potěšení, které udělá radost, ne že ne. Ale nestačí to. Nikdy to nestačí. Štěstí v té podobě, jak si ho většina lidí představuje, je jako droga. Na chvíli nám přivodí příjemný pocit blaha, ale pak vyprchá, a my potřebujeme stále nové a větší dávky (stále další peníze, stále víc věcí, stále větší úspěch, stále víc obdivu a uznání od druhých…) a když se nám nedostává, jsme nešťastní.

Stáváme se otroky svého „štěstí“ a končíme v depresích. Dokud nepochopíme, že k tomu, abychom byli naplněni a spokojeni, nepotřebujeme shánět neustále nové dávky pomíjivého štěstí. Těmi se jen snažíme zaplnit prázdnotu, kterou v sobě cítíme. Na chvilku tuto prázdnotu překryjeme pocitem štěstí, ale ona nezmizí a brzy se ozve zas.

Ke svému štěstí nepotřebujeme ani lidi kolem nás, kteří by nám neustále dodávali pocit, že za něco stojíme. Děti, které by nám dávaly pocit, že jsme pro někoho nepostradatelní. Nepotřebujeme úspěch v práci, který by ospravedlňoval naši existenci.

Někdy naopak právě v té největší osamělosti, bolesti nebo utrpení nejsnáze pochopíme, že ten, kdo nám nejvíc brání ve štěstí, jsme my sami.

A tak jsem si jednou uvědomila, že:

Mám si celý život jen stěžovat na to či ono a čekat na nějaké lepší podmínky, nebo prostě začnu žít s tím, co mám, ať je to jakékoli? Co kdybych to všechno prostě vzala jako fakt, přijala sama sebe, život, svět i lidi v něm takové jací jsou? Zkusila jsem to a…

…přišla OBROVSKÁ ÚLEVA. Přijmout svou situaci znamená totiž pochopit, že:

Když jsem svou situaci přijala, mohla jsem se začít zajímat o to, co ve své situaci můžu dělat, abych ji co nejlíp využila. Třeba svou depresi jsem přestala brát jako neštěstí, ale jako stav, který mě nutí přemýšlet o sobě a naučit se lépe rozumět sama sobě a svému okolí. Nakonec jsem se díky tomu stala mnohem šťastnější, než před tím. Proto věřím, že:

Zaručený recept na to, jak zaplnit tu prázdnotu v sobě, jak utišit ten vnitřní neklid či jak vyléčit svou bolest, je dát svému životu, své situaci, svému konání či své bolesti nějaký smysl.

I utrpení se může proměnit v požehnání, pokud víme, že má nějaký smysl. A věřte mi nebo ne, ale uspokojení ze smysluplného života je daleko lepší pocit, než prchavé štěstí při koupi nového mercedesu.

Skutečné štěstí totiž není o tom, mít ideální podmínky ke spokojenému životu. Vůbec ne. Štěstí je:

Na to všechno nepotřebujeme žádný úspěch, peníze, (jiného) partnera, děti.

Opravdu šťastná jsem začala teprve ve chvíli, kdy jsem přestala donekonečna řešit, co všechno je špatně, kdo za to může, jak jsem si tohle zasloužila, co jsem komu udělala, jak se tohle mohlo stát, proč nemám takové možnosti jako druzí, co bych potřebovala a nemám, jak to všechno není fér… a zaměřila jsem se na to, jak danou situaci mohu využít, co z ní mohu udělat, nebo co mě může naučit – zkrátka, jaký může mít tato nepříjemná situace smysl.

A když ten smysl neznám nebo nevidím? Tak si ho najdu nebo vytvořím. Jako si ho vytvořil známý neurolog a psychiatr Viktor Frankl, který přežil koncentrační tábor. Své otřesné zkušenosti využil k tomu, aby zkoumal psychiku člověka a pomáhal lidem najít svůj smysl života. A když mohl v těch nejhorších možných podmínkách najít smysl on, proč bychom nemohli my?