Mohou za to rodiče! Nebo ne?

Když jsem hledala příčiny svých problémů a svých dosavadních „špatných“ rozhodnutí, dovedlo mě to často až k mým rodičům. Ti za všechno mohou! To oni mě takhle vychovali. To oni mi předali samé „špatné“ vzorce myšlení a chování. To jen kvůli nim jsem měla deprese a úzkosti. To jen kvůli nim stál celý můj život za starou bačkoru. Snažila jsem se jim odpustit, ale nepomáhalo to. Pořád jsem na ně někde uvnitř byla naštvaná a nedokázala jsem se toho zbavit.

Odpustit, nebo pochopit?

Mám už dlouho rozepsanou knížku, do které jsem kdysi začala psát příběh, ve kterém jsem si pro jednu postavu vzala za předlohu svou mámu. Myslela jsem si, že na té postavě všem ukážu, jak to máma dělala všechno špatně. Psala jsem to v první osobě, jako kdybych byla ona. Snažila jsem se vžít do jejího prostředí, do jejích možností, limitů, zkušeností a myšlenek, zkrátka „vlézt jí do hlavy“, abych ukázala nesmyslnost jejího smýšlení.

Popisovala jsem všechny její problémy, bolesti a strasti, se kterými se pravděpodobně ve své době musela vyrovnávat, a nořila se do myšlenek, které se jí asi tehdy točily v hlavě. Psala jsem a psala… a najednou mi po tvářích začaly téct slzy. Pochopila jsem ji. Samozřejmě jsem nevěděla a nikdy nebudu vědět, čím máma skutečně procházela a jak o tom smýšlela. Ale dovedla jsem si to představit. A i kdyby to byla jen z tisíciny pravda, stačilo by to. Pochopila jsem, že máma vlastně nikdy nedělala nic špatně. Dělala totiž vždy všechno tak, jak to za daných podmínek, možností, schopností a vědomostí dokázala nejlíp. Kdyby to uměla nebo mohla dělat líp, jistě by to byla udělala.

Jak jsem jen mohla očekávat, že bude dokonalá, a že bude znát ty nejlepší metody a způsoby, jak svoje děti připravit pro život, když se sama teprve učila žít? Když ji samotnou to nikdo líp nenaučil? Když ona sama v sobě řešila spoustu zmatků, nejistot, strachů a bolestí, na které ji nikdo nepřipravil? Nedělala nic víc ani míň, než dnes dělám já. Já taky přece vychovávám děti jen tak, jak za daných podmínek dovedu. Vím, že asi úplně blbě. Ale líp to zkrátka neumím.

Když jsem si tohle všechno uvědomila, nepotřebovala jsem už rodičům ani nic odpouštět. Nebylo co. Nikdy neudělali nic špatného. Stačilo to pochopit a obrovsky se mi ulevilo. Už jsem jim nemusela mít vůbec nic za zlé.

Rodinné dědictví

Nicméně to stále ještě neměnilo nic na tom, že jsem byla troska hlavně v důsledku JEJICH výchovy a jejich neblahého vzoru. Že jsem si stále s sebou nesla vzorce myšlení a chování, které mě (vědomě, ale především nevědomě) naučili. Stále jsem se musela potýkat s tím, co jsem od nich dostala nebo naopak nedostala. Co s tím? Chci se s tím trápit až do smrti? Promrhat svůj život stěžováním si na to, co mí rodiče dělali nebo nedělali před desítkami let?

Jasně, šrámů na duši mám z dětství víc než dost. Ale teď už jsem dospělá a mohu vzít zodpovědnost sama za sebe. Uvědomit si, co si s sebou táhnu z dětství, a vědomě to pustit.

Představte si, že zdědíte po rodičích třeba sadu nádobí. Nějakou dobu ho používáte, ale vadí vám, že je trochu otlučené, navíc vám nevyhovuje velikost hrnků, ozdobné růžičky působí zastarale, před návštěvou se doslova stydíte na tom cokoli servírovat a taky se nesmí dávat do myčky na nádobí. Zkrátka nejradši byste se toho nádobí zbavili. Ale neuděláte to. Jste na něj zvyklí, celý život sloužilo rodičům (a možná i prarodičům) i vám, museli byste si dát tu námahu a nějaké vybrat, navíc nové nádobí něco stojí, přeci jen nemáte na rozhazování, a co kdybyste pak zjistili, že tohle staré stejně bylo lepší… a vůbec – přece ho nevyhodíte, co by na to vaše rodina řekla, vždyť zase tak o moc nejde, už jste to s ním vydrželi tak dlouho, že teď už nestojí za to kupovat nové…

A tak máte celý život nádobí, které se vám nelíbí, nevyhovuje vám, nedělá vám žádnou radost, vyvolává ve vás jen negativní pocity, přidělává vám spoustu práce a dostává vás do nepříjemných situací, namísto abyste si jednoduše koupili nové. A nakonec všechno hezky pečlivě zabalíte a předáte svým dětem. Aby si ty otlučené hrnky taky užily. Když jste to s nimi zvládli vy, zvládnou to oni taky, přece si nebudou kupovat něco nového, ty moderní věci stejně dlouho nevydrží, hned se to rozbije, a tyhle staré kousky jsou generacemi prověřené…

Tak přesně takhle si předáváme po generace dávno vysloužilé myšlenkové vzorce a zdráháme se je nahradit novými. Ze zvyku. Ze strachu. Z neochoty něco měnit. Z pohodlnosti. Protože nevíme a možná ani nechceme vědět, co by se stalo, kdyby to bylo jinak. A tak zažíváme stále stejné situace a řešíme stejné problémy, jako naši rodiče, prarodiče či praprarodiče, ač v modernějších kulisách a novějších verzích.

Všichni si neseme nějaké vzorce z dětství. Jde jen o to si uvědomit, zda nám jsou opravdu užitečné, cítíme se díky nim dobře a chceme v nich jet až do smrti, nebo nám už tak dobře neslouží a chceme je zkusit překonat.

Ideální rodiče

Jasně, bylo by snazší, kdyby nám rodiče bývali vytvořili ideální podmínky pro náš vývoj. Ale co když právě ty podmínky, ve kterých jsme vyrostli, BYLY pro nás ideální? Co když právě ty naše specifické podmínky, naši konkrétní rodiče a naše prostředí z nás udělalo člověka, kterým máme být? Díky nim jsme se vyvinuli ne v identické a dokonalé klony, ale v naprosto jedinečné osobnosti. Díky nim máme přesně ty specifické vlastnosti a schopnosti, které potřebujeme k tomu, abychom naplnili svůj smysl života. Kdybychom měli ideální rodiče, ideální prostředí a podmínky, vše by bylo sluníčkové a my dokonalí, neprožili bychom si to, co si tady na Zemi zřejmě z nějakého důvodu potřebujeme prožít. Neměli bychom příležitost se poznávat, vyvíjet, učit, růst…

Začarovaný kruh

A tak jsem se pomalu a postupně učila, vyvíjela, rostla… jenže rodiče zůstávali víceméně tam, kde předtím. A jak jsem se snažila stále víc opouštět vzorce, které mi rodiče předali, tak jsem na svých rodičích ty vzorce stále zřetelněji viděla a stále více mě rozčilovaly. A stále víc mi vrtalo hlavou, jak to, že ONI TO NEVIDÍ. Jak můžou v tom samém pořád pokračovat dál…?

Dostávala jsem se s nimi do konfliktu, snažila jsem se, aby mě pochopili, ale marně. Výsledkem byla jen frustrace na obou stranách. Oni mě svým lpěním na tom starém stále strhávali zpátky a já jim svým chováním jen potvrzovala, že nejsem o nic lepší než oni, a že snaha o změnu přináší jen problémy a mrzutosti.

Byl to začarovaný kruh. Než jsem si uvědomila, že JÁ jsem tím, kdo to může přerušit a vystoupit z něj. JÁ jsem ta změna. Rodiče už nezměním. Nemohu a ani nemusím je změnit.

Změnit mohu jenom sama sebe.

Záchranou sebe sama pomůžeme i druhým

Je hrozně těžké si to připustit. Svoje rodiče máme rádi a chtěli bychom, aby nám rozuměli, aby to viděli jako my a netrápili sebe i nás kvůli starým, navyklým škodlivým myšlenkovým vzorcům. Kdykoli jsem byla u rodičů, bylo mi strašně úzko. Viděla jsem, co je tam špatně a chtěla jsem to změnit. Trápila jsem se tím. Dnes vím, že zbytečně. Musela jsem se naučit to NECHAT BÝT.

To, jací jsou oni, je jejich volba, jejich život. Mým úkolem není je „zachraňovat“ a měnit proti jejich vůli. Mým úkolem je zachránit sama sebe tím, že budu dělat věci jinak, než oni. Ne proto, abych byla lepší. Ale proto, že budu-li žít stejně jako mí rodiče, nebude můj život mít velký smysl. Budu jen opakovat ty stejné chyby, které dělali oni, a prožívat stejné situace, jako prožívali oni.

A pokud chci udělat něco dobrého pro své rodiče, nebudu řešit jejich chyby a problémy, ale postarám se o to, aby jejich chyby nebyly zbytečné. Jak? Tím, že se z nich sama poučím. Tím dám životu svých rodičů nový smysl – posunu to rodinné dědictví v další generaci o úroveň výš. Jejich chyby či selhání budou mít smysl jen tehdy, když se z nich někdo poučí. A když se z nich nechtějí nebo nemohou poučit oni, mohu to udělat já.

Já to mám jinak

Přesto mi vždycky budou tvrdit, že ta jejich cesta je „ta správná“. Ano je. Ale jen pro ně. Uvědomila jsem si, že oni mají svůj život a já taky. Oni vyzkoušeli jednu cestu, ale já chci zkusit jinou. Tu jejich už přeci znám a vím, kam vede. Když dojde ke konfliktu, nebo mám tendenci opakovat jejich způsob jednání, chování či smýšlení, řeknu svým rodičům (v duchu nebo nahlas):

Bylo neskutečně úlevné si uvědomit, že nemusím měnit svoje rodiče, ale „jenom“ sama sebe. A toho, co mi předali, se nemusím držet až do smrti a používat to jako ospravedlnění toho, proč se mi dnes nic nedaří.

My jsme ta změna

My můžeme být tou generací, která začne měnit svět k lepšímu. Právě proto mi přijde šíleně vzrušující pomáhat lidem s depresí, protože sleduji, že oni to VIDÍ taky. Oni vidí, že je něco špatně. A právě díky tomu to mohou změnit. Tím, že změní sami sebe a nebudou tu zátěž předávat dalším generacím.

Takhle jsem pochopila, jakým požehnáním pro nás deprese je. Sama o sobě zpravidla není problémem, ale kontrolkou, která bliká a upozorňuje nás na to, že je třeba něco změnit. A jediné, co můžeme změnit, jsme my – naše mysl a náš život.