Když se deprese chová jako diktátor

Deprese člověku nedovolí svobodně myslet. Zkresluje a překrucuje fakta. Něco zveličuje a něco jiného naopak schválně zatajuje. Neumožní vám zkrátka vnímat svět kolem sebe takový, jaký skutečně je (i když kdo ví, jaký skutečně je?). Pravděpodobně vás udržuje v permanentním strachu z něčeho, co vůbec neexistuje. Zkrátka a dobře, chová se ve vaší hlavě jako klasický diktátor.

Každý diktátorský režim omezuje svobodu myšlení. Dovoluje jen takové (pokroucené) informace, názory a (polo)pravdy, které jsou v souladu s vládnoucí ideologií. Cokoli, co je s diktátorskou ideologií v rozporu, je buď odmítnuto, nebo zkresleno tak, aby to vyhovovalo vládní propagandě.

Deprese funguje na úplně stejném principu. I naprosto neutrální, nebo dokonce pozitivní věci nás přinutí vidět černě. Vjemy ze světa, který se odehrává přímo před našima očima, přefiltruje tak, že vnímáme jen to, co depresi podporuje. Navíc nám vymývá mozek takovým způsobem, abychom věřili věcem, které vůbec nejsou pravda.

Jsem neschopný, ošklivý a hloupý, nikdo mě nemá rád, beze mě by všem bylo líp, lidé jsou zlí, všichni se ke mně chovají špatně, mám v životě jen smůlu, svět je nespravedlivý, život je boj, nikdy nebudu šťastný, už nikdy nebudu nikoho takhle milovat, tohle nikdy nezvládnu… Může existovat tisíce důkazů proti takovýmto tvrzením, ale vy je neuvidíte, protože neprojdou cenzurou. Uvidíte jen to, co ten diktátorský režim chce, abyste viděli.

Celý den potkáváte lidi, kteří jsou milí a příjemní, ale těch si v podstatě ani nevšimnete. Jakmile ale potkáte jednoho jediného blbce, máte zkažený celý den. Váš diktátor vám ho bude stále dokola připomínat a říkat: „Vidíš? Lidi jsou zlí, nespravedliví, hnusní, nepřejícní…“
Nebo se vám docela daří, ale přijde jedna jediná chyba a vás to úplně zničí. Váš diktátor vám totiž namluví, že všechno, co děláte dobře, je samozřejmost, ale i sebemenší chyba je trestuhodné selhání. Jak známo, chybovat je přirozená věc a je to ta nejlepší cesta k učení, pokroku a sebezdokonalování. Hlásná trouba v naší hlavě vám ale bude neustále opakovat: „Tohle jsi teda podělal, jsi k ničemu, nic nezvládneš, jsi neschopný, nemáš ani právo tady být, nikdo tě nemá rád, jdi se někam zahrabat a už se o nic nesnaž, vidíš přeci, že jsi selhal, a proto už nikdy nic nezvládneš.“

Nemůžeme za to, jakým nesmyslům nás deprese naučila věřit. Ale můžeme to změnit. Stačí si začít uvědomovat myšlenky, které nám podsouvá, a zpochybňovat je. Otevřít svou mysl a učit se vnímat vše, co se děje, v širších souvislostech. Nespokojit se s tím, co nám vnucuje diktátor, ale snažit se aktivně zajímat o jiné informace a utvářet si vědomě zdravější názory. Jen tak je možné diktátora svrhnout a nastolit ve své hlavě demokracii.

Narozdíl od politické diktatury nám deprese nevyhrožuje policií ani armádou. Nemá žádné zbraně. Jeho jedinou zbraní je strach. Vyhrožuje nám, co by se nám čistě hypoteticky mohlo stát: „Nevyjde to.“ „Ztrapníš se.“ „Bude ti zase zle.“ „Nikdo tě už nebude mít rád.“ „Stejně je to všechno k ničemu.“

To jsou zase ale jen bezzubá dogmata, které lze snadno porazit vhodnou otázkou:

• „No a co?“
• „A co když je to jinak?“
• „A co když to zkusím i tak?“
• „Co nejhoršího by se mohlo stát? – A co když se to tentokrát nestane?“

V tu chvíli je diktátor bezmocný. Jediné, co může dělat, je vnucovat vám další a další argumenty, proč je třeba se bát. Proč je třeba ho poslouchat. Vždyť on to s námi myslí dobře. Vždyť on nás vlastně chrání. Vážně? A před čím?

Možná, že se nám někdy ve světě plném nejistot, různorodých a často si protiřečících informací vlastně hodí někdo, kdo nám dá jen jednu pravdu. Kdo nám řekne, jak to tedy všechno je a co máme dělat. Někdo, kdo na sebe převezme tu tíhu zodpovědnosti za to, jak se cítíme a co děláme. Usnadní nám život. V určitém smyslu to může být i pohodlné, dočasně možná i potřebné. Ale vyhovuje nám to stále? Dělá nám to opravdu dobře? Prospívá nám to? Chceme prožít celý život v bezmoci?

Někdy je těžké na to najít jednoznačnou odpověď. Někdy potřebujeme jen přežít. Jakmile se v nás ale začnou ozývat hlasy, které říkají: „Já to takhle ale nechci!“, je na čase začít ty odpovědi hledat. Pokud nám to někdo nebo něco zakazuje nebo nás od toho zrazuje, je to podezřelé. Diktatuře se nehodí svobodné myšlení. Diktatuře se hodí poslušnost. Příliš se neptat, nepátrat, přijmout to, co nám říká, umlčet ty hlasy v sobě, které se proti tomu bouří, vzdát se veškerých snah něco změnit a jen to všechno nějak přežít.

Opakem deprese je svoboda, nadhled, vědomé myšlení a vnitřní klid. Je jen na každém z nás, jak dlouho se necháme ovládat a paralyzovat strachem z abstraktních hrozeb, než se rozhodneme říct dost, otevřeme svou mysl a vydáme se na cestu ke svobodě.