Jsem prostě k ničemu a nikdo mě nemá rád… Co s tím?

Já jsem ale blbec. To jsem celá já, všechno zkazím. Jsem k ničemu. Nic neumím. Nejsem dost dobrá. Jsem hrozná… Stále si něco vyčítáte? Nadáváte si? Shazujete sami sebe?

Celý život jsem si přesně takhle sama podkopávala svou sebedůvěru a divila jsem se, že moje sebevědomí bylo na bodu mrazu. Celý život jsem takhle v sobě podporovala přesvědčení, že si nezasloužím, aby mě měl někdo rád.

Co se ale děje, když jsem přesvědčená, že jsem k ničemu?

Jestliže „jsem k ničemu“, tak nemá ani smysl něco zkoušet, do něčeho se pouštět. Nemá cenu vynakládat moc energie na to, abych něco dělala. Takže nebudu nic moc dělat, budu jen přežívat a dělat jen to nejnutnější, co snad „zvládne každý blbec“. Pokud „jsem k ničemu“, tak asi nikoho nebudu moc zajímat. Kdo by se přátelil s takovým budižkničemu? Takže nemá smysl vyhledávat nějaké přátele, protože by stejně brzy přišli na to, co jsem zač a vykašlali se na mě. Nezasloužím si, aby mě měl někdo rád. A pokud už tu někdo takový je, tak je jen otázkou času, kdy přijde na to, jaká opravdu jsem a přestane ho to se mnou bavit.

Jak tohle dopadne?

Když se nebudu učit a zkoušet nové věci, nikdy se v ničem nezlepším, nebudu rozvíjet své schopnosti a znalosti a moc toho nedokážu. Budu pořád tam, kde jsem a kde mi to sice nevyhovuje, ale alespoň toho nemůžu moc pokazit. Když nebudu aktivně vyhledávat přátele, zajímat se o ně a udržovat s nimi vztahy, budu sama. Když přesto do mého života přijde úspěch, přátelství nebo láska, nerozpoznám to, nebudu tomu důvěřovat, nebo se budu neustále trápit tím, že to stejně nebude mít dlouhého trvání. Kdo by mě proboha mohl milovat, když jsem taková? Jsem podezíravá a neustále požaduji důkazy toho, že mě ten druhý miluje. Nebo si od něj naopak nechám líbit věci, které jsou mě nedůstojné.

Co z toho plyne?

Že jsem měla pravdu. Jsem k ničemu… Ehm… A jsem v začarovaném kruhu! Měla jsem nějaké přesvědčení, na základě tohoto přesvědčení jsem se chovala, a výsledek tomuto přesvědčení odpovídal.

přesvědčení —> chování v souladu s přesvědčením —> potvrzení přesvědčení

Jak tento začarovaný kruh nabourat? Pokud chceme jiný výsledek, musíme něco změnit. Ale jak?

Jak sama sebe neshazovat, když o sobě mám už beztak jen to nejhorší mínění? Mně osobně pomohly následující triky:

Trik č.1: Měřme stejným metrem!

Když jsem se chtěla začít za něco peskovat, nadávat si, nebo sama sebe ponižovat, představila jsem si, že to neříkám sobě, ale někomu, koho mám ráda. Podle situace to byla většinou buď dcera nebo kamarádka. Představila jsem si, že udělala, řekla, pokazila, popletla nebo jinak zmastila to, co právě teď já. Co bych jí řekla?

Asi tušíte správně. Nebylo to něco jako: „Ty jsi ale pitomá, zase jsi to nezvládla, jsi hrozná a nemáš právo na to, aby tě měl vůbec někdo rád.“ To bych samozřejmě bývala řekla sama sobě.

Druhému bych ovšem řekla spíš něco daleko povzbudivějšího. Třeba ve smyslu:

„Nic se neděje, nikdo není dokonalý, příště to určitě zvládneš líp.“

„Chybami se člověk učí, příště už budeš vědět jak na to.“

„Nic tak strašného se přece nestalo, to se může stát každému.“

„Netrap se tím. Ty za to přece nemůžeš.“

A tak jsem se to začala učit říkat i sobě namísto obvyklé kritiky. Začala jsem se učit mít k sobě stejnou úctu, jakou jsem měla k ostatním. Přestala jsem měřit dvojím metrem. Zasloužíme si totiž od sebe stejné zacházení, jako druzí lidé. Nejsme o nic míň ani víc než oni.

Mějte k sobě stejnou úctu, jakou máte k ostatním. Přestaňte měřit dvojím metrem. Zasloužíte si od sebe stejné zacházení, jako druzí lidé. Nejste o nic míň ani víc než oni.

Trik č.2: I přesto se mám ráda

Když jsem něco pokazila, zeptala jsem se: měla bych svou dceru/kamarádku míň ráda, kdyby tohle udělala ona? Samozřejmě že ne! Proč si tedy myslím, že nejsem kvůli svým chybám hodna lásky?

Takže když jsem udělala cokoliv, za co bych si nejradši nafackovala, řekla jsem si: „I přesto se mám ráda.“ Někdy to zkuste. Je to uklidňující, příjemné, povzbuzující, plné naděje a hlavně: fakt to pomáhá.

Jenže té mojí kamarádce bych nemusela nadávat, protože by to zvládla určitě líp než já, říkáte si možná. ALE:

Pokud by byla ve vaší kůži, chodila celý život „ve vašich botách“ a měla by za sebou totéž co vy – myslíte si, že by to zvládla jinak? Jak si tím můžete být jisti?

A i kdyby přeci jen ano – co na tom záleží? Vy jste expert na svůj život. Vy jste JEDINÝ člověk na celém světě, který je expertem na bytí vámi. Nikdo jiný nemůže být lepší vy než vy!!!

A navíc: Vy jste ti jediní, kdo může být lepší, než jste vy. A to díky tomu, jací jste dnes a co si ze svých chyb odnesete pro příště! Vy jste ti jediní, s kým má smysl se poměřovat! Nikdo jiný nemá vůbec žádnou zkušenost s tím, jaké je to být vámi! Nikdo jiný vás nemůže soudit za to, jestli jste dost dobří vy!

Pokud tedy máte pocit, že nejste dost dobří – zeptejte se sami sebe: Dost dobrý co? Dost dobrý já? Já nejsem dost dobrý já? V porovnání s čím proboha? Kdo by mohl být lepším já, než já sám???

Každý z nás je tím nejlepším já, protože žádné jiné já není. V každém okamžiku jste tím nejlepším já, kterého jste v danou chvíli schopni. V každém okamžiku jste dost dobří takoví, jací jste, ale pokud máte pocit, že máte nějaké rezervy (a to máme všichni), vždycky se můžete pokusit být ještě lepší. Ne lepší než někdo jiný. Lepší, než jste teď.

No řekněte, není to osvobozující? Neznamená to, že vlastně můžu dělat co chci? Že se klidně můžu pustit do čehokoli a nebát se, že budu horší než někdo jiný? Že se klidně můžu svobodně bavit s ostatními, aniž bych se s nimi musela poměřovat? Schválně to vyzkoušejte…