Jak z toho všeho ven?

Stále stejné problémy, stále stejné situace, stále stejné reakce, stále stejné emoce, stále stejná deprese. Na obzoru nic, na co by se mohl člověk těšit, nic, co by ho motivovalo ráno vstát. Věci, které ho dřív bavily, už mu nedělají radost, všechno ho jen otravuje, na nic nemá chuť ani sílu. Jak z toho jen vystoupit?

Mně, když už nevím kudy kam, zpravidla pomůže jedna věc: vyzkoušet něco úplně nového. Něco, co už jsem dlouho chtěla zkusit, ale netroufala jsem si. Anebo naopak něco, co mě zrovna někde „cvrnkne do nosu“ a osloví mě to.

Kdysi jsem takhle začala malovat… Tehdy jsem byla úplně na dně, třetí rok v depresích. Dala jsem výpověď v práci, protože jsem to nezvládala. Dávala jsem se pomalu dohromady ze všech zdravotních problémů, které se mi za ty roky nahromadily, učila se pracovat se svými myšlenkami a emocemi a přemýšlela jsem, co dál… A najednou jsem uviděla reklamu na kurzy kreslení a malování pro začátečníky.

Dušovali se, že není potřeba talent ani nic jiného, prostě přijdete a všechno vás naučí. Talent rozhodně nemám a výtvarku jsem na základce nesnášela snad ještě víc než fyziku a chemii. Od té doby jsem kreslila maximálně jen jednoduché obrázky zvířátek svým malým dětem. Nic moc. Ze psa mi vždycky vylezl poník a z kočky prase… Starší dcera už ve svých čtyřech letech kreslila líp než já.

A přesto mě z nějakého důvodu ten kurz oslovil. A tak jsem šla. Až časem jsem pochopila, proč mi osud postavil do cesty právě tohle. Ten kurz mě totiž naučil dvě zásadní věci:

1. Dívat se na svět novýma očima

Podstatné nebylo ani tak to, že jsem se naučila malovat. Největším přínosem toho kurzu pro mě bylo, že jsem se naučila dívat se na svět docela jinak. Když jsem odhodila všechny naučené představy a pojmy, které jsem měla v hlavě a jen se dívala, prohlížela si barvy a tvary takové, jaké jsou, začal se mi před očima odkrývat úplně nový svět.

Bylo tak fascinující objevovat, kolik různých barev a odstínů mohou mít běžné předměty kolem nás! Jak jsem byla udivená, co všechno skrýval třeba jen obyčejný kus červené látky! Tři hodiny jsme tehdy malovali kus hadru přehozeného přes stojan. Světlo a stíny vytvářely na zvlněné draperii nádechy barev, které bych tam vůbec nečekala – od bílé, přes světle růžovou, temně fialovou až po černou…

Pak už stačilo na papír jen okopírovat celou tu hru barev a linií, které vystupovaly z jinak naprosto obyčejné reality, jako když na vás z papíru vyskočí 3D obrázek. Najednou jsem v tomto světě objevila zcela novou dimenzi, která mi dosud zůstávala skryta. Dimenzi čistého bytí, nezakalenou našimi zjednodušujícími představami o světě kolem nás. Dimenzi, ve které mizí všechny myšlenky a problémy a vynořuje se svět takový, jaký je. A spolu s ním krása a radost. A odpovědi na otázky.

2. Když něco chci a vytrvale na tom pracuji, dokážu to

Uvědomila jsem si, že když se JÁ dokážu naučit obstojně malovat, dokážu už v podstatě cokoli. A co k tomu potřebuji? Přesně to, co jsem dostala na kurzu malování:

• základní informace, tipy a triky, abych věděla jak na to
• trpělivost

Víc není potřeba. Se stejným postupem zvládnu, co budu chtít. A tak jsem se nakonec konečně odhodlala dělat to, co mě opravdu bavilo. Konečně jsem se odvážila pustit do toho, od čeho jsem celý život utíkala, protože jsem se bála, že to nedokážu, že na to nejsem dost dobrá. Začala jsem konečně psát.

Dnes si myslím, že jsem tehdy zkrátka musela začít dělat něco, od čeho jsem neměla žádná očekávání a ambice, abych si víc věřila v tom, co jsem opravdu chtěla dělat. A taky abych přišla na to, že to opravdu chci dělat…

Kurz malování byl pro mě skutečně důležitým dílkem skládačky do mého obrázku radostného života bez deprese. Malování jako takové mě sice samotnou zase až tak nebaví – nemám na to trpělivost, čas a na rozdíl od jiných u toho neumím nijak extra relaxovat. Ten kurz mě ale naučil mnohem víc, než malovat. A obrázky, které jsem si z kurzu odnesla, mi to dodnes připomínají.

Nikdy dopředu nevíte, co vám určitá zkušenost ve skutečnosti přinese. Nikdy nevíte, jakým způsobem posune váš úhel pohledu, rozšíří vaše obzory, zvedne vaše sebevědomí. Když budete dělat stále stejné věci stejným způsobem, nic ve vašem životě se nezmění. Můžete čekat na zázrak (který zřejmě nepřijde), nebo tomu zázraku můžete vyjít vstříc. A to tak, že zkusíte dělat něco nového, něco úplně jiného než posledních pět, deset, dvacet nebo třicet let.

No dobře, ale…

…už jsem na to moc stará.

Nikdy není pozdě dělat něco nového. Stagnace je umírání, rozvoj je život. Nezahazujte drahocenný čas, který tady máte. Až se jednou otočíte, budete litovat, kolik času jste promrhali děláním těch stejných (většinou úplně zbytečných) věcí stále dokola.

…nemám na to čas.

Často stačí věnovat se tomu pravidelně chviličku každý den/týden, aby člověk poznal efekt a dělal pokroky. Čas investovaný do sebe se vám vrátí tisíckrát zpět. Opravdu.

…nemám na to peníze.

Ne na všechno potřebujete peníze. Třeba běhat můžete úplně zdarma. Mnoho základních kurzů lze na internetu najít i zdarma nebo za malý peníz, spoustu toho najdete na youtube, někdy stačí si pro začátek koupit knížku na dané téma a zkoušet sami. Na sociálních sítích existuje spousta skupin, kde lidé prodávají již přečtené knížky za opravdu nízké ceny.

…nemám na to energii.

Energie se sama od sebe nevytvoří. Nepadá z nebe, neprodává se v lékárně. Energii musíme vyjít vstříc. Najít si ji. Vytvořit. A to tím, že se staráme sami o sebe. Že odpočíváme. Že děláme to, co nás baví. Že se učíme nové věci, objevujeme sebe, život, svět. Že se rozvíjíme.

Pokud je náš život paralyzovaný rutinou, která nás ubíjí a okrádá nás o čas, energii a zdraví, existuje lék. Tím lékem je vykročit do světa a otevřít se něčemu novému. Vpustit do svého života čerstvý vzduch a nechat ho provětrat naše dny. Nesetrvávat dlouho v tunelu, ve kterém jsme zvyklí, ale prorazit si v něm díru a vpustit dovnitř alespoň malý proužek světla. Někdy to dokáže opravdové zázraky. A když ne, alespoň víme, že jsme to zkusili.