Jak vyrůst z deprese aneb semínko místo léků?

Když jsem loni učila dceru bruslit, snažila jsem se ji vždy popostrčit, aby zkoušela stále těžší a těžší věci. Teď objeď celé kolo na jedné noze. Teď se celé kolo snaž zvedat jednu nohu nataženou před sebe. Teď udělej za jízdy holubičku. Pokaždé, když jsem přišla s novým úkolem, tak vytřeštila oči a řekla: „To nedokážu.“

Usmála jsem se, a řekla jsem, že to nevadí, ale že to může alespoň zkusit. Tak jela a zkusila to. Jedno kolo nic moc, druhé to bylo lepší a napotřetí jí to už šlo docela obstojně. Když jsem jí dala další úkol, zase vytřeštila oči a prohlásila: „To nejde.“

Ukázala jsem jí holčičku, která to zrovna dělala taky. „Podívej, že to jde.“

„No jo, ale ona je lepší. Umí líp bruslit. Já to nedokážu.“

Podotkla jsem, že to stejné říkala i minule a že to nakonec dokázala. A že když to nepůjde, tak se nic nestane, ale může to alespoň zkusit. Ta holčička, která už to uměla, se to přece taky musela napřed nějak naučit. Na to dcera neřekla nic, jen protočila oči a šla to zkoušet. Možná jen proto, aby mi dokázala, že to fakt nedá. A co myslíte? Dalo to práci, ale šlo to. A nejen to. Bruslení ji začalo opravdu bavit, protože v něm neustále posouvala svoje hranice toho, co dokáže. Neustále se zlepšovala, neustále rostla.

Kdyby jen celou dobu jezdila do kolečka a nijak se neposouvala, bylo by to samozřejmě taky fajn, ale asi by ji to po nějaké době samotnou přestalo bavit. A o tom to tady celé je.

Žít znamená růst a rozvíjet se. Podívejme se na přírodu kolem nás. Všechno neustále roste, rozvíjí se a proměňuje. To je princip života. Pokud nerosteme, pak stagnujeme. A stagnace je stav přežívání až pomalého umírání. Není pravda, že rostou a rozvíjí se jen malé děti. Růst by nás měl provázet po celý život.

I celý vesmír roste a neustále se mění. V celém vesmíru není nic, co by se stále neproměňovalo. Jen člověk má často pocit, že zůstávat stále stejný, dělat stále stejné věci a myslet stále stejným způsobem je přirozené. Není to přirozené. Možná je to pohodlné. Ale je to strašně omezující. Je to ubíjející. Zabíjí to radost ze života. Život je dynamický proces a je přirozené se tomu přizpůsobit.

A co když jsem na dně a nikam růst nemám sílu?

Upřímně: Právě na dně máme největší potenciál k růstu.

Semínko, které zasadím hluboko do půdy, si taky neřekne: „Já jsem teď tak hluboko, je tu tma a jsem úplně osamělé. Život je hnusný a nespravedlivý. Už nechci žít.“ Naopak. Teprve v té hloubce, kde není nikým a ničím rušeno, může naplno odhalit, co v něm je. Teprve tam, kde je samo se sebou, je schopné vytáhnout ze svého nitra neuvěřitelné schopnosti. Teprve v tichu a klidu se začnou otevírat poklady ukryté pod jeho slupkou. A začnou se drát ven. Teprve tam začíná růst. Teprve tam začíná jeho skutečný život.

Deprese nás zastavila právě na takovém místě. Dává nám tak příležitost naučit se rozumět sama sobě a přerůst své dosavadní já.

Troufám si tvrdit, že většina lidí, kteří mají depresi, potřebuje „jen“ pochopit sama sebe. Pochopit, že nejsou jen tím semínkem zahrabaným hluboko pod zemí, které mělo prostě smůlu na život a které si to tam už musí nějak přetrpět až do smrti. Potřebují pochopit, že v tom semínku se ukrývá daleko víc, a že jsou tady proto, aby to objevili a projevili.

Pochopení sama sebe je nejdůležitější předpoklad růstu. Jen díky tomu můžeme přerůst to, kým jsme doposud byli, nebo kým jsme si dosud mysleli, že jsme byli, a depresi překonat.

A jak to udělat?

Sledovat své myšlenky. Naše myšlenky jsou to, co vyvolává naše emoce. Naše myšlenky jsou tím soudcem, který říká, zda je něco pro nás dobré či špatné, zda se máme začít radovat, nebo můžeme být v klidu, a nebo se máme rovnou zhroutit. Přitom asi 95 % těch myšlenek nám v hlavě probíhá automaticky, bez našeho vědomí. Pojďte si na ně posvítit a zjistěte, zda jsou pravdivé! Všímejte si, na co myslíte a co se vám honí v hlavě! Uvědomujte si, jak reagujete na různé situace!

A pak se začněte ptát:

Jsou tyto myšlenky pravdivé? Nebo jde jen o domněnky, kterým jsem uvěřil/a? Přinášejí mi něco pozitivního? Podporují mě, nebo mi naopak ubližují? Jsou moje reakce adekvátní? Nebo jsou přehnané?

Pak začněte zkoumat:

Proč dělám to, co dělám?
Proč reaguji tímto způsobem?
Proč věnuji pozornost této myšlence?
Kde se vzala tahle myšlenka? Je pravdivá? Proč jí věřím a řídím se jí? Není lepší vybrat si jinou? Proč reaguji zrovna takhle? Jsou ještě jiné možnosti, jak zareagovat? Můžu to příště zkusit?
Proč dělám to, co dělám? Můžu to příště udělat i jinak? Jak?

Podrobnější vysvětlení a návod, jak krok za krokem změnit svoje myšlení, najdete v příručce Jak se zbavit negativních myšlenek, kterou si můžete kdykoli zdarma stáhnout.

Poznávání sama sebe je nejlepší cestou k růstu. I moje dcera si při bruslení musela víc uvědomovat své tělo, hledat své těžiště a pracovat s rovnováhou, aby se mohla učit nové věci. Navíc – a to považuji za úplně nejdůležitější – začala chápat, jak pracuje její mysl. Naučila se, že ne vždy musí věřit svým myšlenkám. Když jí její mysl tvrdí, že to nejde, může se klidně zeptat: „Opravdu to nejde? Proč si to myslím? Není náhodou někdo, komu se to už povedlo? Jak to udělal? Nemohla bych to zkusit taky?“

Hlasy v naší hlavě nám tvrdí leccos. Někdy je dobré je poslechnout, ale někdy taky ne. Výběr je na nás. Záleží na tom, co nám v dané situaci vyhovuje víc. Proto je dobré si být víc vědomi sebe sama, svých myšlenek a svých reakcí. Být vnímavější k tomu, co opravdu chceme, co nám dělá dobře a co ne. Co nás někam posouvá a co nás naopak brzdí a drží nás to na místě, na kterém už nechceme být.

Sebepoznání a seberozvoj je spousta práce. Ale je to dobrodružství plné neskutečných objevů a pochopení, která nás neustále posouvají dál a dělají náš život smysluplný. Nebraňme se tomu.

Jen vy sami se můžete rozhodnout všechno to bahno kolem sebe využít vyklíčit, vyrůst a rozkvést.