Jak mít život podle svých představ?

Kvapem se blíží Vánoce – ten čas, od kterého toho často tolik očekáváme… Ale taky se na ně dobře připravujeme a děláme vše pro to, abychom měli Vánoce podle našich představ. Od života toho taky mnoho očekáváme. Ale často podle našich představ není. Někdy je podle představ někoho jiného, nebo podle představ, které nikdy nikdo neměl. Proč?

Podle mě jsou tři možnosti:

1) Sice si něco představujeme a přejeme, ale nic moc pro to neděláme.

Já si třeba celý život pořád moc přeji hlavně zdraví, ale co jsem pro něj kdy udělala? Jídlo jsem dělila na zdravé a dobré – a jedla samozřejmě hlavně to druhé, na pohyb v přírodě byl čas jen sporadicky, na odpočinek v podstatě nikdy a ke spánku mi muselo stačit jen 5-6 hodin denně, protože víc by mi přišlo jako ztráta času (byť jsem se za tenhle názor každé ráno proklínala). Jakmile se ale o slovo začaly hlásit zdravotní problémy, došlo mi, že tahle už to dál nejde.

To, co roky až desetiletí nešlo, najednou jde. Náhle, když jsem se rozhodla, že své zdravotní problémy už prostě NECHCI a udělám proto všechno, najednou to zkrátka šlo. Naučila jsem se mít dobrý vztah ke zdravému jídlu, našla jsem způsoby, jak ten správný pohyb a pobyt v přírodě zařadit do svého programu a přestože jsem byla odjakživa zmrzlina s věčně studenýma nohama, začala jsem se dokonceotužovat ledovou vodou. Jen s tím spánkem je to zatím ještě trochu boj, ale já vím, že i to půjde.

Pokud chceme v životě dosáhnout nějaké změny, je potřeba se rozhodnout a jít si za tím. Jinak to prostě nebude. Čekání na zázrak, pomoc nebo změnu, aniž bychom pro to něco sami udělali, je ve většině případů jen zbytečné marnění času.

Z deprese jsem se nedostala nějakou náhodou, nebo tím, že mě z toho někdo vytáhl. Dostala jsem se z ní díky tomu, že jsem stále hledala odpovědi na své otázky: v knížkách, kurzech, na terapiích, ve filmech, v rozhovorech s lidmi kolem sebe, v přírodě, v sobě… Hledala jsem smysl života, hledala jsem důvody, proč jsou věci tak, jak jsou, proč existuje utrpení, proč někdo trpí a někdo ne, kam směřujeme a co je po smrti… A odpovědi začaly přicházet, skládat se jako jednotlivé dílky skládačky do jednoho nádherného obrazu jménem pochopení. A s jeho příchodem zároveň odešla moje deprese.

2) Pokud se stále o něco snažíme a ono to pořád nejde, možná jenom jdeme špatnou cestou.

Někdy je dobré se zastavit, vystoupit ze zajetých kolejí, rozhlédnout se kolem, poptat se lidí okolo, zamyslet se a možná přijdeme na to, že jsme celou dobu šli úplně jinam, než jsme potřebovali. Možná je čas zkusit jinou cestu, jiný směr, jiné spolucestující…

Někdy je tou správnou cestou dokonce zrovna ta, kterou jsme nejvíc nechtěli jít. Ale strach a obavy jsou často v naší hlavě větší než ve skutečnosti, a právě to, čeho jsme se nejvíc báli, se ukáže jako největší přínos, který nám změní život.

3) Když život není podle našich představ, ať děláme, co děláme, možná je čas změnit ty představy.

Naše představy nejsou vytesané do kamene. Jsou to jen představy. Dospěli jsme k nim na základě nějakých zkušeností či myšlenkových pochodů, to ale neznamená, že jsou jediné možné a že je nemůžeme změnit. Naopak – jsou plně v naší moci. A pokud nás neustále navádí do slepých uliček, možná je na čase je přehodnotit.

Možná s námi měl život jiné plány a my mu to svými představami jen kazíme a děláme si tak sami (neúmyslně a nevědomě) ze života peklo.

Je mnoho představ, které nám ničí život. Třeba představa, že máme právo na štěstí. Samozřejmě pak předpokládáme, že svět bude toto právo respektovat. Jenže on to nerespektuje ani náhodou a pořád nám hází klacky pod nohy, trápí nás a neustále nám dosažení štěstí znemožňuje.

Co kdybychom ale tuto představu změnili? Co kdybychom přijali fakt, že zkrátka pořád šťastni být nemusíme? Že klidně můžeme být někdy úplně „v háji“ a taky to bude OK. Můžeme si dovolit cítit se někdy smutní, líní, neschopní, podvedení, osamělí… To všechno je v pořádku a je dobré si to prožít. A pak to nechat být.

Často stačí „jen“ přestat svou pozornost věnovat veškeré té naší nespravedlnosti a smůle a zaměřit se na štěstí, které už máme. V depresi je to jedna z nejtěžších věcí, ale stojí za to to nevzdat a pomalu se učit uvědomovat si vše dobré kolem sebe.

Kterou zahrádku zaléváme, ta se rozrůstá a vzkvétá. Chceme zalévat zahradu zášti, smutku, frustrace a bolesti, nebo raději zahradu radosti a pokoje?

Co kdybychom dokonce začali hledat štěstí i v situacích, které jsme si zvykli nazývat „neštěstím“? Ač to mnohým může znít jako protimluv, ve skutečnosti to dává dokonalý smysl.

Znáte takové ty případy, kdy někdo nestihne letadlo, které následně spadne? To nejsou vymyšlené story z hollywoodských filmů, ale běžná realita mnoha z nás, i když naštěstí ne vždy v tak dramatickém měřítku.

Jeden příklad z mnoha, které se staly mně: Jednou jsme měli jet jako rodina na hory, ale mladší dcera onemocněla. Byla jsem frustrovaná – takhle jsem si to tedy nepředstavovala… Musela jsem zůstat s dcerou doma a na hory poslala alespoň manžela se starší dcerou. Po dvou dnech se ale ti dva vraceli domů s šíleným zvracením – v chatě, kde bydleli, se všichni ubytovaní včetně majitelů přiotrávili kontaminovanou vodou. Byla jsem šťastná, že jsme s mladší dcerou zůstaly doma, že nás její nemoc, která nakonec byla jen lehká a rychle pryč, zastavila před něčím mnohem horším.

Od té doby mám k takzvaným tragédiím respekt. Když mi něco překazí plány, nabourá moje představy a udělá čáru přes rozpočet, už nepropadám úzkostem, ale věřím, že to má nějaký důvod. Buďto to má

• zabránit něčemu mnohem horšímu (ne vždy se však dozvíme čemu)
• nebo mě to má něco naučit (zpravidla nevíme dopředu co).

Ne nadarmo stále opakuji, že mou nejlepší učitelkou a největším životním darem byla moje deprese. Ač to bylo hodně temné období mého života, které taky vůbec nemuselo dopadnout dobře, podařilo se mi ji přeměnit na příležitost poznat a pochopit samu sebe, začít vnímat svět v úplně novém světle, naučit se žít jinak a najít svůj vnitřní klid. Bez deprese bych takové štěstí najít patrně nedokázala.

Pokud tedy náš život není podle našich představ, možná je na čase si dát pod stromeček jeden krásný dárek: zamyšlení nad tím, PROČ život není podle našich představ.

Začít můžeme třeba tím, že si položíme tyto otázky:

• Které představy a přesvědčení mi brání v tom, abych svůj život prožíval(a) takový, jaký je?
• Není na čase změnit cestu, kterou jdu?
• Není na čase se konečně vůbec na nějakou cestu vydat?