V jaké fázi deprese jste a na co se ještě můžete těšit?

Myslela jsem si, že už mi tenhle život nemůže nic dát. A vlastně ani vzít. Protože už mi stejně vzal to nejdůležitější – vůli k životu. Na co jsem ještě čekala? Na zázrak. Na někoho nebo na něco, kdo nebo co mě z toho všeho vysvobodí – i kdyby to měla být smrt. Ale i ta smrt zvedla výhrůžně prst a zavrtěla hlavou. Tůdle nůdle. Zachraňovat mě nebude. Je to moje práce. Za to, jak prožívám svůj život, jsem zodpovědná jenom já sama. Je jenom na mě, jestli budu pokračovat dál v tom, jak jsem ho prožívala doposud a čekat na zázrak až do konce života, nebo konečně začnu něco dělat jinak.

A tak jsem pomalu začala měnit. Své myšlenky, své pocity, své jednání a svůj život. Nešlo to hladce a rychle, ale šlo to. Jedna malá změna střídala druhou a všechno to nové mě tak pohltilo a naplnilo, že jsem si ani nevšimla, jak se přihodila ta změna velká – konec deprese. Teprve když jsem se ohlédla zpět, uvědomila jsem si, jak obrovskou cestu jsem ušla.

A největším překvapením pro mě bylo, že to, co jsem předtím považovala za konec nebo slepou uličku, byl naopak začátek. Byla to první fáze a zároveň výchozí bod pro celou tu fantastickou cestu, kterou jsem nakonec prošla. Nebyla jsem na konci života, ale na jeho začátku. To, co nakonec zemřelo, jsem nebyla já, ale moje staré já, se kterým už jsem nechtěla žít. A díky tomu jsem se mohla vydat na objevnou a dobrodružnou cestu k novému já, se kterým mi život dává konečně smysl.

Ve které fázi vaší cesty z deprese se právě teď nacházíte vy?

1. Fáze oběti

V této fázi vidíme sami sebe jako oběť – okolností, druhých lidí, systému, vlastních nedostatků… Ono to tak taky vypadá a z našeho pohledu tomu všechno nasvědčuje. Stále se nám dějí věci, které nechceme, a které nás omezují nebo zraňují. A my se s tím stále nějak pereme a ztrácíme sílu věčným bojem a nářkem. Někdo nebo něco způsobilo nebo působí naše strádání. Ať už jde o rodiče, kteří nás dost nemilovali nebo dokonce zneužívali, nebo nás naopak milovali jinak, než bychom to my potřebovali, nebo partner, který nás trápí, zlobivé či náročné děti, nechápaví učitelé, kteří si na nás zasedli a chtějí po nás nemožné, příšerný šéf, který nám dělá ze života peklo, přátelé, kteří nás zradili nebo opustili, situace, které nás neustále sráží na dno, negativní okolnosti, které se nám dějí a my na ně nemáme nejmenší vliv, nemoci, které nám neumožňují dělat to, co bychom chtěli, peníze, které si k nám ne a ne najít cestu…

Cítíme se právem absolutně bezmocně a vyčerpaně. Našimi věrnými průvodci se tak postupně stali smutek, bezmoc, apatie a nezájem o cokoli. Cítíme, že jsme v životě selhali. Nevěříme už ve vlastní schopnosti, sílu a možnost cokoli změnit. Je přirozené, že v takovémto myšlenkovém nastavení nehledáme cestu ven, ale někoho, kdo nás zachrání, protože cítíme, že sami to nezvládneme.

Máme tendenci hledat spíš úlevu, než skutečné vyléčení. Máme sklon hledat jednoduchá a rychlá řešení (já sahala hlavně po čokoládě a televizních seriálech, jiným stejně poslouží pilulky, alkohol, nebo třeba počítačové hry…). Tato „řešení“ ale jen odvádí pozornost od skutečného problému. My je ale přesto neustále dokola používáme, protože nevíme, co jiného dělat.

Problém je, že pokud jsme v této fázi, je obvykle jedno, co nám kdo říká. Ať už je to dobrý přítel či terapeut, stejně nevěříme tomu, že by nám mohlo být líp, a ani pro to nic neuděláme. Protože jsme zabřednutí v myšlenkách typu „já už jsem prostě taková“, nebo „jemu se to řekne, ale mě tohle nebude fungovat“, nebo taky „když oni (rodiče, manžel, děti, bolesti…) mi to stejně neumožní“… Zkrátka motáme se stále dokola v kruhu starých přesvědčení. Žádný terapeut nás z toho sám o sobě nevytáhne. Může nám poskytnout maximálně to, pro co jsme si přišli: dočasnou úlevu.

Aby se člověk dostal z této fáze, musí se obvykle stát něco dramatického, co nám úplně změní život a pohled na svět, nebo musíme dojít do stavu, kdy už toho máme zkrátka dost. Kdy už máme plné zuby toho, nechat se vláčet životem a čekat na zázrak, který stejně nepřijde. Zázraky se totiž dějí jen těm, kdo jsou na ně připraveni a jsou ochotni pro ně něco udělat.

2. Fáze vzdoru

Do druhé fáze se dostáváme, když jsme připraveni se změnit. Když se opravdu naštveme a rozhodneme se, že už nechceme žít tak, jako doposud. Často jsme přitom uvnitř naprosto rozhození, protože víme, že potřebujeme něco změnit, ale (zatím) absolutně nevíme jak. Jak bychom také mohli! Ještě jsme se nenaučili ty správné strategie, postupy, cesty a možnosti.

ALE: máme otevřené oči a jsme připraveni chytit se příležitosti naučit se něco, co nás posune dál. A postupně se naučíme vidět příležitost doslova na každém kroku.

Pokud se nacházíte v této fázi, gratuluji! Je to nejlepší výchozí bod pro to, abyste ze své deprese dokázali vytěžit to nejlepší.

3. Fáze převzetí zodpovědnosti

Pochopili jsme, že nás z naší šlamastyky nikdo nezachrání. Že nemá smysl čekat na zázrak. Že si budeme muset poradit sami. Pravděpodobně s nějakou dopomocí, někým nebo něčím, co nás nasměruje a pomůže nám vidět náš život úplně jinak.

Pokud se nechceme neustále něčím trápit, musíme se naučit odpouštět – a to v první řadě sami sobě. Musíme být ochotni si odpustit, že nejsme dokonalí. Tím nám spadne velký kámen ze srdce – přestaneme se trápit tím, že „nejsem dost dobrá“ a nahradíme ho vědomím, že zkrátka „nejsem dokonalá“ – stejně jako všichni ostatní lidé na této planetě.

Netoužíme už proto být dokonalí, což je naprosto zcestný a nereálný cíl, který nemůže přinést nic jiného, než frustraci, ale dovolujeme si být sami sebou a toužíme toto své já stále zlepšovat. A to už je mnohem snáze zvládnutelné. Díky tomu také přestaneme považovat své chyby za selhání, ale spatříme v nich součást procesu, ve kterém se neustále učíme a posouváme dál.

Přestáváme druhé hodnotit jako hodné nebo zlé. Začneme chápat, že každý je nějaký a má k tomu své důvody. Ti, kdo nám ubližují, mají s naprostou jistotou nějaký problém sami se sebou a je jen na nás, jak se s tím vyrovnáme. Zda si necháme ubližovat dál, nebo se naučíme tomu stavět hranice – vně i uvnitř sebe.

Učíme se stále pracovat se svými myšlenkami a emocemi, abychom se jimi nemuseli nechat ovládat a vláčet.

4. Fáze starosti o druhé

S tím, jak se nám v některé oblasti života začne dařit měnit svůj život k lepšímu, začínáme si uvědomovat, kolik lidí stále žije v nevědomosti. Pociťujeme obrovský soucit s těmi, kdo trpí tak, jak jsme dříve trpěli my. Vidíme to, co oni (zatím) nevidí a toužíme jim to ukázat. Chceme jim pomoci. A teprve v této fázi jim opravdu můžeme pomáhat, protože jim rozumíme – prošli jsme si tím a víme, jaké to je.

Přitom začneme cítit, že můžeme druhé vést stejným procesem, jakým jsme prošli my sami. Naše zkušenosti a lekce, které jsme se naučili díky překonávání sama sebe a svých potíží, výzev a překážek, nám poskytují důvěryhodnost a inspiraci pro druhé.

Musíme si jen dát velký pozor na to, abychom se touhou zachránit svět nesnažili druhým vnutit změny, na které nejsou připraveni. Nemůžeme nikoho nutit, aby se vyvíjel tak, jak si to představujeme my, a trápit se nebo rozčilovat tím, že o takové změny nestojí. Každý máme svou cestu, své tempo a své důvody, proč jsme tam, kde jsme.

Někdy je třeba dát také pozor na to, abychom nevěnovali více pozornosti pomoci druhým, než vlastnímu životu, a tím nezastavili, nebo dokonce neohrozili svůj vlastní vývoj.

5. Fáze smíření

Uzavřeli jsme mír sami se sebou a se svými nedokonalostmi, chybami, slabými stránkami, neúspěchy a stejně jako bezpodmínečně přijímáme sami sebe, přijímáme bezpodmínečně i druhé. Nepotřebujeme nikoho měnit, pokud sám nechce, ale přijímáme každého takového, jaký je.

K tomu, abychom se cítili lepšími, nepotřebujeme nikoho druhého. Nepotřebujeme potvrzovat sami sebe a svou hodnotu tím, že pozitivně ovlivňujeme druhé. Nesnažíme se je změnit, ale porozumět jim.

Naším výchozím nastavením je vnitřní klid, který je jako oceán – kdykoli přijde nějaká nepříznivá situace, může rozvlnit vodu na jeho hladině, ale na klid v hlubině oceánu nemá žádný vliv. Můžeme zažívat různé situace, pocity a emoce. Ale ať bude naše situace jakákoli, nebude se nás dotýkat natolik, abychom se dostali zpět do pocitu bezvýchodné deprese. Už nezažíváme problémy, ale příležitosti.

A pokud přeci jen ucítíme závan deprese, víme, že je to proto, že musíme ještě něco změnit a ještě něco se naučit. Víme, že existuje cesta ven a aktivně ji hledáme. Víme, že cokoli se děje, děje se v našem nejlepším zájmu.

Postupem času pochopíme, že nepotřebujeme od života nic. Nepotřebujeme žádné věci, neočekáváme od lidí žádné specifické chování, nepotřebujeme být ve všem hned úspěšní, neklademe si žádné podmínky k tomu, abychom byli šťastni. To neznamená, že bychom nic nechtěli. Můžeme chtít leccos, mít různé přání a cíle, ale nelpíme na nich. Nic z toho už nepotřebujeme k tomu, abychom byli šťastni.

Ve které fázi se nacházíte vy? Vůbec nevadí, pokud jste se našli třeba v bodě číslo jedna. Byla jsem tam taky. Každý, kdo chce vyrazit na nějakou cestu, musí začít na jejím začátku, to dá rozum. Pokud ale chcete někam dojít, musíte udělat jednu jedinou věc: skutečně vyrazit. Vidíte, kolik dobrodružství máte ještě před sebou? Jste připraveni?